Od mexické hranice vyrazily obě ženy 27. dubna. Přitom definitivní rozhodnutí vydat se na trek přišlo necelého půl roku před tím. „Uvažovaly jsme o tom několik let, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se tam opravdu vydala. Teprve loňský listopad jsem začala šetřit peníze, které mi chyběly. Prostě jsme usoudily, že už není na co čekat,“ vypráví Tereza.

Aby člověk trasu ušel, musí zdolat každý den přibližně 28 kilometrů, počítáno bez potřebných dnů volna na doplnění zásob. S těmi trasa vychází na 35 kilometrů denně, a to s batohy, které v případě Terezy s Luckou, vážily každý až 23 kilogramů. Součástí je také každodenní výšlap 1200 až 1500 výškových metrů. Lidé, kteří chtějí ujít celou 4 286 kilometrů dlouho trasu, nezřídka chodí i 50 kilometrů za den.

Přeštická lékařka Eva Perglerová při výstupu na Mount Everest
Zdolat Mount Everest? Nádherný pocit, výš už to nejde, popisuje zubařka

Na dlouhé přestávky a odpočinkové dny přitom není skoro žádný prostor. Hned na začátku ale Lucii a Terezu zdrželo zranění. „Myslíme si, že měla Lucka únavovou zlomeninu záprstní kůstky v nártu. Stalo se to po třech týdnech na trase a vyřadilo nás to z pochodu na týden. V tu chvíli jsme přehodnotily priority. Už jsme nedělaly vše proto, abychom trasu ušly celou, ale především jsme se na ní chtěly vrátit. Strašně moc jsme chtěly,“ vzpomíná Tereza.

Na pochod se vrátily, Lucku ale zranění bolelo ještě měsíc. „Ona to na sobě nedává moc znát, ale myslím, že jí to bolelo dlouho. Přesto šla,“ dodává Tereza.

Dokonalá verze světa 

Po dobu zranění bydlely obě ženy u takzvané „trail angels“. Jedná se o místní obyvatele, kteří zdarma, nebo za dobrovolný příspěvek pomáhají lidem na treku. „Jsou to úžasní lidé, kterých je na trase hrozně moc. Vozí jídlo, ubytovávají, převáží autem, když je to potřeba. Jsou neskuteční,“ pokračuje Tereza.

Celý trek je pro ní víc než o krajině spíš o lidech. „Přijde mi to zásadní. Říká se, že tam má jet každý, kdo chce obnovit víru v lidstvo. Funguje tam dokonalá verze světa. Všichni jsou na sebe hodní, milí, nepotkaly jsme nikoho, kdo by byl nepříjemný nebo protivný. Trail angelové pomáhají bezpodmínečně,“ dodává.

První měsíc na trailu: 

Zdroj: Tereza Kovaříková a Lucie Dufková

Jedním ze silných zážitků byl pro obě ženy pocit hladu. Podle Terezy jde o hlad, který se nedá nikdy pořádně dojíst. Je to dáno i délkou jednotlivých úseků a snahou mít co nejlehčí batoh na zádech.

„Šly jsme lesem, nikdy bychom tam nikoho nečekaly, a potkaly jsme lidi, kteří zdarma dělali hot dogy. Museli si přitom přinést suroviny, nápoje, všechno z auta sami. Když máš několik dní hlad a potkáš člověka, který ti dá hot dog a studené pití a vůbec nic za to nechce, je to neuvěřitelná pomoc,“ pokračuje Tereza s tím, že je sice slušností nabídnout za pomoc příspěvek, ale z drtivé většiny ho trail angelové nepřijmou.

Došly až do Kanady

Obě ženy musely na trase přeskočit asi tisíc kilometrů dlouhý úsek vedoucí přes pohoří Sierra Nevada, a to především kvůli faktu, že v úseku bylo letos nejvíc sněhu za posledních 30 let. Dálkový pochod ukončily v Kanadě 6. října. I tak ale mluví o velkém štěstí.

Švagři z Blanenska na tahu! S padesát let starým veteránem projeli Balkán
VIDEO: Švagři na tahu. Nadšenci projeli s desítky let starým veteránem Balkán

„Hodně lidí do Kanady nedošlo. Našeho kamaráda kousl nějaký hmyz a měl to tak infikované, že několikrát skončil v nemocnici. Jiná kamarádka upadla a prorazila si lebku, potom si i poranila nohu a musela také skončit. My jsme měly celou dobu velké štěstí, a to i v tom zdržení. Sníh, se kterým se ostatní potýkali, nám prakticky tál před nosem. Komáři, kteří jsou v jistých úsecích přemnožení, uletěli, než jsme na místo došly,“ vzpomíná Tereza.

Tři měsíce na trailu: 

Zdroj: Tereza Kovaříková a Lucie Dufková

Pozitivní překvapení je čekalo i v Praze na letišti. Kamarádi je přišli přivítat s transparentem a pořádnou dávkou domácí svíčkové. Ta prý zmizela ještě tu samou noc, hned po návratu domů.

A co by Tereza vzkázala na závěr? „Plňte si své sny. Když něco chcete, jděte do toho. Není na co čekat.“