Kliknutím zvětšíteAnatol Kotov pracoval do loňského srpna v Lukašenkově kanceláři. Několik dnů po začátku státem řízených povolebních násilností dal výpověď a odjel do Polska. Tam je dnes součástí Národní protikrizové správy, což je vedle vilniuského týmu opoziční lídryně Svjatlany Cichanouské pilíř „alternativní“ politické reprezentace Běloruska v zahraničí.
„Snažíme se být určitým prototypem exilové vlády, ale zároveň spolupracujeme s týmy v jiných zemích. V první řadě s tím v Litvě. Dnes je v Bělorusku zhruba 70 tisíc státních úředníků. Po demokratizaci bude potřeba podobného množství lidí s vědomím toho, že naším směrem je Evropa,“ poznamenal při ceremonii.
Podle Kotova lze po případném pádu Lukašenkova režimu očekávat etapu transformace srovnatelně náročnou s dnešním „bojem proti tyranovi“. Cílem exilové organizace je prý vedle ukončení režimních represí a umožnění návratu politických uprchlíků také přeměna Běloruska ve stát „předvídatelný a vstřícný navenek“.
Azyl pro atlety
V exilové organizaci se Kotov věnuje pomoci běloruským sportovcům, z nichž se podle jeho údajů za minulý rok dostala zhruba třicítka mezi politické vězně. Z Polska vedený Fond sportovní solidarity za tu dobu už také pomohl více než třem stovkám sportovců nebo trenérů. Začínající politik řešil i aktuální kauzu atletky Krysciny Cimanouské, která se z olympijských her v Tokiu po vyhrožování ze strany běloruských funkcionářů nevrátila domů, ale odcestovala rovnou do polského exilu.
„Ne, které řekla svému trenérovi, nebylo politické. Státní média, která nelze nazývat jinak než propagandou, z ní hned začala v duchu té nejlepší sovětské tradice dělat zrádce. Byli jsme s ní několik dnů ve spojení a ona docela dlouho váhala, jestli se má vrátit do Běloruska,“ komentoval kauzu Kotov s tím, že sportovkyni podle něj hrozí zabavení veškerého majetku.
Početná komunita
Komunita v Praze žijících Bělorusů dnes čítá několik tisíc jedinců a rozrůstá se. Podle předsedy spolku Svazu Bělorusů v zahraničí Auhena Sidoryka jde hlavně o mladší lidi s vyšším vzděláním, včetně vysokoškolských studentů, kteří jsou v drtivé většině proti Lukašenkovi.
Sidoryk, který se přistěhoval do české metropole v roce 2000, vnímá Prahu jako jedno z „politických“ i kulturních center běloruského exilu. „Podporu cítíme mnohem silněji z geograficky bližších zemí než ze západní Evropy. Z Prahy nebo Vilniusu je Bělorusko lépe vidět a slyšet. S Českem, Polskem i Ukrajinou nás spojuje mentalita, jazyk či kultura,“ řekl.
Osobně oceňuje všechny kroky ze strany českého státu i hlavního města, které přispívají ke zviditelnění nejen bezpráví Lukašenkovy diktatury, ale též běloruské kultury. V té souvislosti zmínil nedávnou výstavu protirežimních výtvarníku v Nové radnici a koncert sopranistky Margarity Levčuk.
Sidoryk neztrácí ani rok po potlačení masivních protivládních protestů v Bělorusku víru v pád Lukašenka a jeho aparátu. „Nepřestaneme pracovat na změně a věříme, že k ní dojde v co nejkratší době. Lukašenko se dnes opírá o podporu z Ruska, Číny i některých arabských a afrických států. Opírá se též o systém, který 26 let budoval. Proto by bylo naivní si myslet, že režim padne za den,“ dodal exulant.
66
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
