Hana Beránková, rozená Květová, pochází z Kladna, ale s rodinou se přestěhovali na Smíchov, když byla ještě dítě. „Jedna z mých raných vzpomínek je na povstání z roku 1945, když mi bylo 13. Otec pracoval v Palackého ulici v pojišťovně a nemohl se dostat domů. Tak tam stavěl barikády. My jsme taky stavěli na Smíchově barikády a čekali jsme, až nás zachrání vlasovci. Ti doopravdy přijeli a na Pavím vrchu u Radlické promítali válečné filmy. Tam jsme s kamarádkami chodily.“

Vlasovci však byli v nemilosti Rudé armády, a museli se tudíž z Prahy stáhnout. Pak už obyvatelé čekali na ruské tanky. „Když přijely, tak jsme jim mávali vlaječkami. Vojáci si samozřejmě podávali ruce s holkami a vozili je na tancích, ale já jsem nechtěla,“ vzpomíná na konec války paní Beránková.

„Potom jsem vystudovala měšťanku a dala jsem se na učení. Vybrala jsem si tehdy kadeřnictví a moc mě to bavilo. Když jsem školu dokončila, nastoupila jsem do studií Barrandov a jako elévka začínala u filmů Císařův pekař a Pekařův císař. Tam jsem se poprvé setkala s panem Werichem, ale toho mi tehdy nesvěřili,“ usmívá se paní Beránková.

Nesměl mluvit, i tak byl milý

Její kariéra úspěšné maskérky a kadeřnice se rozjela naplno, a tak nakonec líčila i Jiřinu Šejbalovou a Ladislava Peška. „Také jsem se ještě jednou setkala s panem Werichem, dokonce jsem ho líčila ve filmu Až přijde kocour. Bohužel při líčení nesměl mluvit, aby pak nevypadal blbě, ale i tak byl moc milý,“ vypráví Hana Beránková.

V té době se provdala za svého manžela, se kterým měla dva syny. Problémem bylo ale bydlení, protože sdíleli menší byt v Sokolské ulici na Praze 2 s tchyní paní Beránkové. „Chtěli jsme něco svého, ale tehdy se na bydlení čekalo hodně dlouho. V té době se stavěly nové panelové domy na Novodvorské a tam jsme také nakonec zakotvili. Měli jsme byt 3+1. Museli jsme si ho sice celý vybavit, ale to mi nevadilo. Dokonce mě to i bavilo,“ vzpomíná paní Beránková.

Největší zážitek pro Hanu Beránkovou byl zase „na place“. Tentokrát bylo však prostředí zcela jedinečné. „To jsme totiž šli natáčet novoroční projev pana prezidenta Husáka a já jsem dostala za úkol pana prezidenta nalíčit a učesat. To jsme dělali u něj v pracovně, což bylo hodně zajímavé vidět. Učesat chlapa ale není žádné umění a pak stačilo jen ho napudrovat, aby se neleskl, a bylo to. Pak nás ale i s kostymérkou pozvali na oběd do restaurace Vikárka, takže to bylo taky moc fajn,“ vzpomíná Hana Beránková.

Dnes se paní Beránková účastní v Domově pro seniory Chodov různých přednášek a povídání a také se podílela na připravované knize Domova pro seniory „222 a 2 příběhy 20. století“, která se nyní snaží získat finanční podporu na stránkách www.hithit.com.

Logo Praha

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy.