Jejím životním krédem bylo nikdy se nevzdat a bojovat, i když toho má člověk někdy dost. Životní příběh Ruth Bondyové dokazuje, že se podle něj řídila. Narodila se v roce 1923 na pražských Vinohradech židovským rodičům a vyrůstala v Ruské ulici ve Vršovicích, které podle ní tenkrát „nebyly moc nóbl čtvrtí“. Vychodila německou obecnou školu i měšťanku, protože její maminka věřila, že němčina jí otevře brány do světa.

Tatínek její budoucnost viděl v bance, kde sám pracoval jako prokurista, a tak pro Ruth vybral po měšťance českou obchodní školu. „Nenáviděla jsem celý to téma obchodu, ale tenkrát rozhodovali rodiče, dětí se nikdo neptal,“ vyprávěla Ruth, která v té době toužila být grafičkou nebo psát fejetony do novin. A tak, když nacisté na začátku školního roku 1940/41 vyloučili židovské děti z českých škol, Ruth se radovala.

Odjezd do Palestiny se napoprvé nezdařil

Po okupaci se ocitli čeští Židé v izolaci kvůli zákazům a nařízením, které chrlily každý den nacistické protektorátní úřady. Ruth a její mladší sestra Dita vstoupily do hnutí sionistické mládeže, kde se mohli mladí Židé scházet do srpna 1941. „Tam jsem poprvé cítila, že někam patřím,“ uvedla Ruth s tím, že bývala samotářské dítě ponořené do četby knih.

V židovské organizaci Makabi Hacair se její sestra Dita seznámila s Heinzem Prossnitzem, tehdy šestnáctiletým studentem, který během tří let odeslal tisíce kilogramů potravin do Lodže, Terezína, Osvětimi a Sachsenhausenu. Sám zahynul osmnáctiletý v Osvětimi. Ruth Bondyová o jeho velké pomocné akci napsala esej Zázrak s chlebem, kterým chtěla splatit dluh tomuto zapomenutému hrdinovi.

Na začátku okupace se jí nepodařilo odjet do Palestiny, a tak musela v roce 1942 jako první z rodiny nastoupit do transportu do Terezína. V prosinci 1943 byla vybrána do druhého transportu do tzv. rodinného tábora v Osvětimi, o jehož účelu se dodnes diskutuje. Ruth byla svědkem vyvraždění všech vězňů z prvního transportu v noci z 8. na 9. března 1944 a zapojila se do příprav na povstání, kterým chtěli vězňové rodinného tábora předejít scénáři z března.

Válku přežila jen ona a sestra

Povstání se nekonalo, protože před dnem D, tedy uplynutím půlročního pobytu, přišla selekce. „Vždycky tam rozhodovala náhoda,“ řekla s tím, že jí tehdy zachránilo to, že nacisté potřebovali mladé vězně na odklízení trosek po velkých spojeneckých náletech.

Sedmnáctiletá Ruth odjela odklízet trosky do Hamburku a konce války se dočkala v koncentračním táboře Bergen-Belsen, kam vězně nacisté evakuovali před postupující frontou. Vážila pouhých 35 kilo, když se na nákladním autě vracela zpět Prahy. „Na česko-německých hranicích auto zastavilo, všichni vystoupili a začali zpívat Kde domov můj. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že to není můj domov. Pojedu do Palestiny.“

V Československu jí nic nedrželo, z celé rodiny válku přežila jen ona a sestra. Podařilo se jí odjet v prosinci 1948, kdy už existoval stát Izrael, který čelil okamžitě po vyhlášení nezávislosti v květnu 1948 útoku pěti arabských států a Československo poslalo na pomoc brigádu složenou z dobrovolníků. Ruth se přihlásila a odjela se svou sestrou.

Přeložila Hrabala, Pavla i Kunderu

V Izraeli se jí splnil její sen stát se novinářkou. Když si intenzívním studiem osvojila hebrejštinu na výbornou, začala psát pro noviny Dabar. „Jezdila jsem po celé Izraeli, psala jsem o tom, co mě zajímalo, o lidech, o pěstování květin, to by v dnešních novinách neprošlo.“

Její reportáže a fejetony, které psala „se špetkou českého humoru“, si získaly mnoho nadšených čtenářů a Ruth v roce 1966 převzala jako první žena izraelskou novinářskou cenu pojmenovanou po průkopníkovi hebrejské žurnalistiky Nachumu Sokolovovi. Byla to první z celé řady ocenění, která posbírala za své psaní.

Kromě novinařiny se věnovala psaní vlastních vzpomínkových knih a je autorkou čtyř biografických knih a desítek překladů. „Ukázalo se, že nejsou překladatelé z češtiny do hebrejštiny,“ vysvětlila Ruth, díky které znají izraelští čtenáři znají nejen Švejka, ale i další české spisovatele – Bohumila Hrabala, Otu Pavla, Milana Kunderu a mnohé další včetně těch současných.

Dlouhý seznam jejích knih a překladů dokazuje, že byla vždy nesmírně pracovitá. „Já mám dost silnou sebedisciplínu, takže dost komanduju sama sebe. Každé ráno chodím plavat, i když se mi někdy v zimě nechce, ale jdu,“ uvedla Ruth Bondyová pro Paměť národa v roce 2008. Zemřela ve věku 94 let v listopadu roku 2017.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Více na www.pametnaroda.cz.