Holčička, která na Říčansku spadla do napůl vypuštěného bazénu, byla tehdy ve velmi vážném stavu. Podařilo se ji oživit – a vrtulník malou pacientku přepravil do motolské nemocnice.

Všichni kolem dělali, co bylo v jejich silách. Nebo snad ještě víc. Byť bylo zřejmé, že je opravdu zle. Ve vzduchu visela kletba, kterou nikdo nahlas nevyřkl. Tři slova, která umějí zranit víc, než ten nejostřejší nůž. Věta, která bere naději: šance jsou mizivé.

Velká bojovnice

Holčička se ale projevila jako obrovská bojovnice. Nebo se stal zázrak? Z pohledu zdravotníků vlastně ano. Po dvou týdnech si maminka odvážela dcerku z nemocnice domů. A navíc – téměř bez neurologických následků!

Je středa 30. března, blíží se čtvrtá hodina odpolední a na výjezdovém stanovišti záchranné služby v Jesenici u Prahy píská vysílačka. Hlas dispečerky linky 155 předává informaci, kterou žádný záchranář neslyší rád: „Jedete k dvouletému dítěti. Jedná se o stav po tonutí, na místo jede také RZP z Říčan a posíláme vrtulník.“

Lékař Petr Miko, sestra Renata Sklenářová a řidič Martin Kuba se ženou do sanitky. Dispečerka linky 155 už v té chvíli po telefonu radí mamince Lucky, jak provádět oživování – nepřímou masáž srdce a dýchání z úst do úst. Je to velmi účinný způsob, jak zahájit oživování pacienta co nejdříve, zachránil už mnoho životů.

Cesta k podobným zásahům je pro posádky záchranné služby vždy velký stres. Nevědí přesně, co je čeká, ale vědí, že to nebude pěkné. A musejí počítat s nejhorším. Lékař Petr Miko vzpomíná: „Cestou jsem kontroloval náš baby-bag, kde je vše, co potřebujeme k zásahu u dětí. Tiše jsme si přeříkávali, co kdo bude dělat, až tam dorazíme. Ve vzduchu bylo napětí, tak trochu typické, když jedete na dítě. Jde o to, že si nemůžete dovolit selhat a musíte jít za vlastní maximum.“

Chvílemi to vypadá, jako když chce řidič protlačit plynový pedál skrz podlahu, v rychlosti málem míjí odbočku z hlavní silnice; je slyšet skřípění brzd a ve vzduchu je cítit spálená guma, jak sanitka prudce brzdí. Posádka je na místě. Z Jesenice dorazila za pouhých pět minut.

Záchranáři vystupují z vozu, na místě je už sanitní vůz z Říčan. Promodralá a promočená Lucinka leží na studené dlažbě chodníku před domem. Je v bezvědomí a nedýchá. Říčanští už provádějí resuscitaci, jesenická posádka se přidává. Lékař Petr Miko holčičce zajišťuje dýchací cesty intubací a do dětské nožičky navrtává intraoseální vstup – kvůli vážnému stavu dívky totiž není možné dát infuzi klasickou cestou do žíly.

Nekonečné čekání…

Maminka Lucky sedí na zemi a odevzdaně pozoruje počínání záchranářů. Minutu, dvě, deset… Posádka pokračuje v resuscitaci. Asi po dvaceti minutách se začíná Lucčin stav zlepšovat a objevují se první spontánní dechy. Po chvíli je slyšet vrtulník letecké záchranky, zvuk sílí a vrtulník přistává.

„Lucinku jsme zajistili a připravili vše potřebné k transportu. Každý se snažil pomáhat, všichni chápali citlivost celé situace, ani náznak afektovanosti, žádné nervózní zvyšování hlasů,“ řekl Petr Miko. Později se jesenická posádka dozvídá, že ještě těsně před předáním Lucinky v motolské nemocnici na ARO, museli kolegové z letecké znovu pokračovat v resuscitaci. Moc šancí Lucce nikdo nedával.

Celý zásah záchranářů na místě trval přesně jednu hodinu. „Poslední co si z místa pamatuji, když jsme odjížděli, jsou dvě malé bílé dětské botičky v usychající louži, kde Lucinka předtím ležela. Nikdo se o ně nezajímal…,“ dodal Miko.

Od dva týdny později volá do motolské nemocnice a ptá se na Lucčin stav. Nemůže uvěřit sdělení, že byla včera propuštěna v dobrém stavu domů. „Za posledních deset let jsem nebyl svědkem ničeho tak krásného, jako když se podaří dítě vyrvat ze spárů jisté smrti a postavit ho zpět do života skoro bez škrábance,“ řekl Petr Miko.