Čekání na operaci plotýnky se Marii z Nového Města na Moravě neustále protahuje. Už dvakrát byl tento nutný lékařský zásah odložený. A kvůli koronaviru se zřejmě na operační sál ještě po nějakou dobu nedostane. „Záda mě pořád bolí. Taky se mi hůř chodí. Teď se bavím tím, že šiji roušky, ale vždycky jich ušiji jen pár a musím si jít lehnout. Nevydržím ani vsedě,“ stěžuje si nemocná žena.

Marii už dvakrát odložili operaci.Zdroj: Deník / Helena Zelená KřížováPrvní nástup na operační zákrok ve Fakultní nemocnici v Brně měla naplánovaný na konec loňského roku. „Tehdy jsem tam přijela a oni mě za chvilku poslali zase zpátky. Chybělo mi totiž plicní vyšetření a taky ultrazvuk srdce. Za to jsem ale nemohla. Předoperační vyšetření mi dělali v Novém Městě na Moravě. Asi se špatně domluvili,“ podotýká Marie.

Další nástup do nemocnice na tolik potřebnou operaci jí byl naplánovaný na březen. „Měla jsem nastupovat v pondělí a v pátek mi volali, že se operace ruší kvůli výpadku počítačů,“ vysvětluje další prodlení nemocná. Její operace se totiž kryla s dobou, kde Fakultní nemocnice Brno čelila kybernetickému útoku. Akutní pacienty převezla nemocnice jinam, zákroky odvolala.

Poté už to šlo ráz na ráz. Hrozba koronavirové nákazy, vyhlášení nouzového stavu a s ním spojené omezení provozu nemocničních zařízení. „Pořád mě to bolí. A mám hodně omezený pohyb. Pokaždé ujdu nanejvýš sto metrů a musím se zastavit a počkat, až bolest poleví. Pak teprve můžu jít dál. Pomalu si nedojdu ani do obchodu,“ popisuje.

„Teď to vypadá na dlouho. Nikdo se mi zatím neozval s tím, co bude dál. Nevím, jestli se mám hlásit přímo v Brně nebo jít za svou obvodní lékařkou, aby mi to znovu všechno vyřídila. Prostě nevím. Navíc mi teď končí neschopenka, můžu ji mít jen rok. Všechno se to strašně komplikuje,“ dodává smutně Marie.

Třebíčsko: obytný vůz se při náročných službách u odběrového stanu hodí

Sestřičky v třebíčské nemocnici teď prožívají období, jaké nepamatují. Koronavirová epidemie si žádá zvláštní přístup v celé republice, velké nároky klade na každého, kdo ve zdravotnických zařízeních pracuje. Lidé si tam navzájem pomáhají. Například Pavlína Podlešáková pracuje na půl úvazku jako zdravotní sestra v chirurgické ambulanci Nemocnice Třebíč. Denně chodí do práce kolem červeného stanu, ve kterém u vstupu do zdravotnického zařízení drží směny její kolegyně. S manželem se před dvěma týdny rozhodla, že když můžou, pomůžou. „Na měsíc jsme k červenému stanu po dohodě s vedením nemocnice postavili obytný vůz, máme totiž půjčovnu takových vozidel. Kolegyně tím získaly, doufáme, příjemné zázemí a to nás těší,“ poznamenala. Podlešákovi nechtějí peníze. „Připojili jsme se, a rádi, k celorepublikové akci. Řada dalších půjčoven totéž nabídla všude, kde je obytného vozu zapotřebí,“ poznamenala.

Manželé Podlešákovi se připojili k lidem, kteří pomáhají. Poskytli bezplatně na měsíc svůj obytný vůz jako zázemí sestřičkám u třebíčské nemocnice.Zdroj: Archiv p. PodlešákaUž týdny v době stavu nouze, kdy je zákaz návštěv pacientů, sestřičky v červeném stanu za každého počasí dlouhé hodiny trpělivě dělají jakési „styčné důstojníky“ mezi veřejností a provozem nemocnice. Měří teplotu všem, kdo vstupují do areálu, od rodinných příslušníků přebírají věci pro hospitalizované pacienty, jsou takříkajíc první na ráně. Oblékají speciální overal a další ochranné pomůcky. Stát třeba sedm hodin venku, když je zrovna chladný den, není nic příjemného. „Naše obytné auto lze pohodlně vytopit na 22 stupňů Celsia, uvnitř je vařič, teplá voda, toaleta, dá se v něm chvíli ohřát,“ podotkla Pavlína Podlešáková.

Podlešákovi mají taková vozidla čtyři. Už jsou domluvení s ředitelem domova důchodců ve Věži na Havlíčkobrodsku, že pokud tamní zařízení vstoupí do karantény, jedno z obytných aut tam bezplatně přistaví.

Sestřička Pavlína Podlešáková a její kolegyně jsou v pracovní době v kontaktu s pacienty, kteří do třebíčské nemocnice přicházejí. Chirurgická ambulance funguje bez omezení. Kdo si ublíží například při domácích pracích, potřebuje neodkladně pomoci a u vstupu do nemocnice nevykazuje viditelné známky, že je nakažený novým typem koronaviru, toho pošlou právě do zmíněné ambulance. Prý teď nešikovných domácích kutilů chodí o něco méně, stejně jako těch, které delší čas trápí třeba bolavá ruka. Lidé jsou podle všeho obezřetnější, dodržují pravidla nouzového stavu, do zdravotnického zařízení se vydávají, až když nevidí jiné východisko.

Do třebíčské nemocnice v posledních týdnech lidé z města a okolí dodávají šité roušky i různou další pomoc. Roušky šijí i mnohé sestry, které zde pracují. I ty z chirurgické ambulance.

Havlíčkobrodsko: Musím myslet na děti a být opatrná, říká spojka z nemocnice

V nejméně záviděníhodné situaci jsou na Vysočině v době nákazy koronavirem tiskoví mluvčí nemocnic. Nikdo z nich nic podobného nezažil. Mluvčí nemocnice v Havlíčkově Brodě Petra Černo musí vážit každé slovo aby v už tak napjaté době zbytečně nejitřila vášně ale také dávat pozor, aby tisk a veřejnost neměli pocit, že nemocnice cosi skrývá.

Co se změnilo v posledních dnech a týdnech pro ni osobně? „Snad jen velká časová náročnost posledních dní.  Jsem ráda za svoje dcery, které chápou, že se jim aktuálně málo věnuji. Zároveň si uvědomuji, že musím být více opatrná při kontaktu se svými blízkými, chránit své okolí, protože se pohybuji v prostředí, které je rizikové. Nicméně mám moc ráda svoji práci,  lidi, se kterými pracuji a kterých si nesmírně vážím a oceňuji pohodu, klid, empatii a optimismus, se kterým se stavíme čelem každému novému dni,“ říká Petra Černo. Jak dodává, nyní si snad každý více uvědomuje skutečnost, že zdravotníci jsou tady pro nás, riskují, pomáhají, jsou ochotní a obětaví.

Petra Černo.Zdroj: Deník / Štěpánka Saadouni„Koronavirus nám všem dává možnost se zamyslet a zároveň odkrývá lidské povahy. Jsem ráda za projevy podpory od široké veřejnosti pro naše zdravotníky, kteří si to opravdu zaslouží. Jsou to mámy a otcové od rodin. Tráví v nemocnici neskutečné množství hodin. Stoupnou si do odběrového a třídícího stanu a jsou první na ráně,“ říká Petra Černo a dodává: „Děkujeme za každou ušitou roušku, za hezké dopisy, komentáře, věnované respirátory, ochranné obleky, pizzu, kávu pro personál a další dobroty, za pochopení našich bezpečnostních opatření, která skutečně mají za úkol chránit nás všechny.“ Najdou se však i tací, co nechtějí pochopit, že zdravotník tady musí být i po jejich ošetření a odchodu z nemocnice, další hodiny, dny, měsíce

„Pokud se nakazí zdravotník od pacienta, ohrozí tím život dalších pacientů, zdravotníků i své vlastní rodiny,“ zdůrazňuje Petra Černo.

Pelhřimovsko: kněz Karol Lovaš se vžil na čas do role sanitáře

Římskokatolický kněz Karol Lovaš, který slouží v Božejově, odložil na čas svůj mundúr a začal pomáhat v pelhřimovské nemocnici. Podle jeho slov stačilo jen chtít. „K tomuto rozhodnutí mě vedla touha být užitečný a nezbláznit se doma z nudy. Jako kněz teď nesloužím veřejné mše svaté, na fakultě rovněž nevyučujeme ve standardním režimu. Je fajn si odpočinout třeba týden nebo dva, ale pak si člověk uvědomí, že je přece jen sociální bytost, že potřebujeme pracovat, být užitečný. Setkání člověka s člověkem je vždy oboustranný proces. Když my pomáháme druhým, i oni pomáhají nám. To je i tento případ,“ poznamenal Karol Lovaš.

Karol LovašZdroj: Karol LovašBožejovský farář navštěvuje Nemocnici Pelhřimov od poloviny března každý všední den. Od šesti do půl čtvrté odpoledne pracuje na spojeném chirurgickém a urologickém oddělení jako sanitář. „Při všech sestrách a sanitářkách si tu někdy připadám jako poloviční chlap,“ zasmál se Lovaš.

Toto zdravotníky ale Karol Lovaš považuje za ty nejjedinečnější lid, jaké ve svém životě poznal. „Snad nám všem současná situace pomůže lépe pochopit, co všechno pro nás lékaři, sestry a sanitářky v naší nemocnici dělají. Jsem rád a hrdý na to, že můžu být, alespoň na chvíli, součástí tak úžasného kolektivu lidí, jaké jsem měl možnost poznat na chirurgicko-urologickém oddělení,“ řekl farář.

Dodal také, že k pacientům přistupuje s lidskostí. „V době, kdy za pacienty nemůžou příbuzní, se snažím být jejich laskavým pohledem, hladící rukou, která je blízko a ochotná pomoct. Učím se této člověčině od sester a sanitářek, pro které je to každodenním posláním,“ prozradil Lovaš.