Setkání s Irenou Zrzaveckou, primářkou Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, předcházela informace o dnu otevřených dveří na klinice. Ukázalo se, že šlo o informační šum: večer se na klinice konala přednáška, která byla přístupná veřejnosti. Využili jsme ale příležitosti a požádali paní primářku o rozhovor.
Jak často pořádáte takové přednášky pro veřejnost?
Obvykle jen jednou za rok. Ale nynější akce se koná v souvislosti s 220. výročím vzniku Všeobecné fakultní nemocnice a každá klinika se při této příležitosti má nějak představit. Je to zaměřené na prezentaci pracoviště, na historii, současnost, novinky atd. Loni, když jsme měli tuto akci týdenní, tak byla více zaměřena na přednášky o nemocech, například o schizofrenii, o depresích atd.
Dá se říci, že se vaše klinika na něco specializuje, na nějaké choroby?
Nedá. Žádnou úzkou specializaci nemáme, poskytujeme komplexní péči, jak diagnostickou, tak terapeutickou. Protože jsme pracoviště superkonziliární (zjednodušeně řečeno poradenské – pozn. red.), tak se k nám dostanou i komplikované případy, například farmakorezistentní (odolávající lékům), obtížně diagnostikovatelné nebo ta, kde je souběh více onemocnění, třeba s neurologickými chorobami. Ale jednu specializaci tu přece jen máme, a to jsou poruchy příjmu potravy.
Čili anorektičky?
A bulimičky, na ty se někdy zapomíná, ač to je přinejmenším stejně vážné onemocnění.
Můžete říci, jakou mají tato onemocnění tendenci?
To se dá těžko říci, protože dnes se o tom hodně mluví a píše a to ten skutečný stav trochu zkresluje. Pacientky s těmito poruchami byly vždy, ale tolik se o tom nemluvilo, tolik se to nezveřejňovalo.
Pražáci si většinou termín psychiatrie spojují se slovem Bohnice. Je to správné?
My a Bohnice. V roce 1826 byl zřízen samostatný ústav pro duševně choré v augustiánském klášteře přiléhajícím ke kostelu sv. Kateřiny – proto se také kdysi ústavu říkalo Kateřinky. Psychiatrická léčebna v Bohnicích vznikla až roku 1903.
S Bohnicemi je tedy klinika na Karlově plně srovnatelná?
Určitě, i kdy ne kapacitně. Pojišťovnou jsme vedeni jako akutní lůžková péče, lůžek máme 131 na pěti odděleních. K tomu máme tři denní stacionáře a specializované ambulance. Bohnice jsou léčebna, jsou tedy vedeni jaké péče následná, ale my bychom samozřejmě nepokryli celou Prahu, zatímco v Bohnicích mají několik set lůžek. My máme oddělení, oni mají celé pavilony, to mluví samo za sebe.
A proto tam poskytují akutní péči také: asi třetina tam slouží akutní péči, třetina následné a třetina je taková – řekněme sociální, když není ty pacienty kam poslat.
Které psychické poruchy mají souvislost s dnešním uspěchaným způsobem života?
S tím mohou souviset především některé neurotické poruchy, možná i poruchy příjmu potravy, nebo závislost na alkoholu. Dnes máme také více demencí, ale to je dáno tím, že se lidé dožívají vyššího věku, a proto je i více demencí.
Jaké formy léčby zde uplatňujete?
Farmakoterapii, psychoterapii, elektrokonvulzivní terapii, repetitivní transkraniální magnetickou stimulaci … Zjednodušeně řečeno, rozlišujeme biologickou léčbu a psychoterapeutickou. Ta druhá představuje především léčbu psychologickými prostředky, do biologické patří jak léky, tak elektrokonvulzivní terapie – lidově se tomu říká elektrošoky. Repetitivní transkraniální magnetická stimulace je – opět zjednodušeně řečeno – něco podobného, ale místo elektřiny se používá magnetické vlnění.
Jaká je úspěšnost léčby?
Jak u čeho. Například u schizofrenie dokážeme pacienta dostat z akutního stavu, ale po předání do ambulantní péče je nutná spolupráce pacienta a případně i rodiny, aby dodržoval předepsaný režim, aby užíval medikaci, aby chodil na kontroly. Jakmile toto přestane dělat, tak se to onemocnění rychle vrátí. Ovšem právě u tohoto onemocnění pacient moc nespolupracuje, protože není přesvědčen o tom, že je nemocen. U depresivních onemocnění, či u neurotických poruch je úspěšnost velmi dobrá, protože tam pacienti spolupracují. U poruch příjmu potravy je to jako u závislostí – nahoru dolů, také se nám ta děvčata vracejí. Pokud nemají silnou motivaci, tak se často po návratu do svého prostředí vrátí ke svému předchozímu životu včetně způsobu stravování.
Existuje souvislost mezi psychickými poruchami a alkoholem?
Existuje v tom smyslu, že pokud se u někoho začíná objevovat třeba depresivní porucha, tak se nejdřív uchýlí ke skleničce. Na začátku ho ten alkohol trochu uvolní od úzkostí, ale pak to může přejít do závislosti. Takže se stává, že je tu kombinace depresivní poruchy a závislosti na alkoholu a teď – co řešit dříve?
Jaká je věková struktura vašich pacientů?
My máme jen dospělá lůžka – tedy od 18 let výše. Dětská lůžka nemáme, ta jsou v Motole a v Thomayerově nemocnici v Krči. Ovšem jeden z našich tří denních stacionářů je určen adolescentům – tedy asi od 14 do zhruba dvaceti let. Děti už to nejsou a dospělí také ne, proto ten stacionář.
Co pokládáte ve svém oboru za momentálně nejdůležitější?
Je dvacet let po revoluci, stále ještě existuje stigmatizace našich pacientů. To nás stále trápí, ačkoliv děláme vše pro to, aby tomu tak nebylo. U veřejnosti stále existuje názor, že jde o něco špatného, urážlivého. U některých chorob už tomu tak není, například u deprese, ale je spousta jiných, kde ještě lidé trpí obavami. Například chtějí razítko bez nápisu psychiatrie.
Musíš, musíš to dokázat. Ne, nemůžu. Musíš, všichni na tebe čekají, všichni se na tebe dívají. Takové a další hlasy slyší člověk, který je postižený jednou z nejznámějších psychických chorob – schizofrenií, označovanou rovněž jako rozštěpení osobnosti.
Do pocitů člověka postiženého touto chorobou se lze vcítit na psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v ulici Ke Karlovu.
V přízemí hlavní budovy je instalována budka, která někomu možná může připomenout podobné zařízení z někdejšího pořadu Tabu televize Nova.
Videoklip, při němž trochu mrazí
Jenomže zde není nic tabu. Můžete přijít a sednout si do budky, která je od okolí téměř dokonale izolovaná – vnitřek je černý a zahnuté okraje „obalu“ budky zaručují, že dovnitř nepronikají žádné zvuky. Proti židličce je na stěně obrazovka televize a opodál visí stereosluchátka. Na dotykové obrazovce stačí zmáčknout jeden ze dvou symbolů – muž nebo žena. Krátký, asi desetiminutový záznam se potom sám spustí.
Videoklip – dá-li se pro zdravotnický instruktážní film použít tento výraz – začíná scénou, kdy se nikdo nemůže dozvonit na jednoho nájemníka. Sousedka osobě stojící na chodbě sděluje, že „on už dlouho nikomu neotvírá, ale že doma, je“.
Dotyčný nakonec – zřejmě po několika dnech – vyjde přece jen ven a vezme si z poštovní schránky upozornění pro vyzvednutí pošty. Po dlouhých útrapách nelehkého rozhodování vyjde do ulic a vydá se cestou k poště. Cestou jej pronásledují neznámé hlasy, uhýbá před pátravými a snad i nepřátelskými pohledy kolemjdoucích.
Konečně stane v hale na poště a čeká jej další martyrium: Jakou službu zvolit na automatu vydávajícím tzv. čekací lístky, jež určují pořadí příchozích. V tom je jeho největší nesnáz. Po nějaké době donucen okolím, jednu službu zvolí, postaví se do řady a po chvíli se dostane až k okénku. Předloží lístek, žena na přepážce jej přečte, podívá do záznamní knihy a řekne: No jo, ale vy toho tady máte víc. Nevinná věta, ale pro postiženého znamená další neřešitelný problém, možná ji dokonce chápe jako nějakou výhružku. Prchá z pošty a mizí mezi lidmi na ulici.
Pak už jen kamera ukazuje zanedbaný opuštěný byt, v němž ještě donedávna někdo bydlel. Je to zřejmé z neumytého nádobí na stole, z hrníčků se zbytky kávové sedliny na dně. A potom zazní varování: Mohlo to dopadnout jinak, nebýt naší lhostejnosti. Věta, která mnohé naznačuje, ale zároveň říká příliš málo.
Poněkud hořká pilulka, ale jinou nelze v psychiatrické klinice čekat. Snad pomůže.