Pavel Oliva se narodil 23. listopadu 1923 v pražské židovské rodině v Karlíně. Původně se jmenoval Ohrenstein a po válce si příjmení změnil na Oliva, protože pro něj symbolizovalo antické Řecko a vítězství. Když Pavel oslavil osmnácté narozeniny, přišlo mu na konci listopadu 1941 psaní, že se má dostavit do registračního střediska v pražském Radiopaláci. Za tři dny seděl ve vlaku. Radostně si s přáteli prozpěvoval píseň „Praha je krásná, když se den rozednívá“.

„Koukal jsem z okýnka. Jeli jsme kolem Stromovky. Netušili jsme, kam to jedeme. Mysleli jsme, že nás čeká jedno z dalších dobrodružství, že jedeme někam na práci a pak se zase všichni vrátíme,“ popisuje Pavel Oliva cestu do Terezína s druhým pracovním komandem s označením AK II.

Byl zařazen do komanda čističů kanálů

Prosincový transport složený převážně z mladých lidí dorazil na začátku prosince 1941 k terezínským kasárnám, které se měly v následujících týdnech proměnit ve vězení pro tisíce lidí. Před válkou žilo v městečku Terezín zhruba 7 tisíc lidí, v uzavřeném ghettu živořilo 30–50 tisíc vězňů.

Denně tady umíralo v průměru 127 lidí hladem, zimou nebo na různé nemoci, zvláště staří lidé. Pavla Olivu přidělili k tzv. menážní službě. Vydával jídlo. Občas prý dostal polévku navíc. Na Terezín si nejednou vzpomněl, když se hrabal v odpadních kanálech v Osvětimi, kam dorazil v transportu v prosinci 1943 a dostal se do tzv. rodinného tábora.

Byl zařazen do komanda čističů kanálů, což mu prý pomohlo Osvětim přežít. Kanály na odpad se totiž často ucpávaly, protože jejich odpadní trubky byly úzké, aby jimi nikdo nemohl uprchnout. Práce mu sice nevoněla, ale byl za ni rád, občas v odpadu objevili staré zapáchající brambory, které očistili a jako poklad střežili. Potraviny z odpadu totiž sloužily jako platidlo, měnili je za zbytky tvrdého chleba.

Tábor budovali sami vězňové

Měl štěstí, že jeho transport nacisté neposlali do plynových komor jako ten, který dorazil do rodinného tábora z Terezína v září 1943. Němci si v červnu 1944 nemohli dovolit „plýtvání“ pracovními silami a před zplynováním tak vězně poslali k selekci. Ty, které uznali za práceschopné, poslali do Německa. Pavel se tak dostal do továrny na výrobu syntetického benzinu z hnědého uhlí u městečka Schwarzheide (50 km severně od Drážďan).

Narychlo zbudovaný lágr Schwarzheide nebyl na vězně připraven, a tak sami vězňové budovali jeho oplocení, zatloukali dřevěné kůly, natahovali klubka ostnatého drátu a proplétali menšími smrčky a chvojím. Pavla Olivu přitom napadl poddůstojník SS, kterému se nelíbilo, že nezatlouká kůly dost hluboko – jedním stromkem ho vší silou tloukl do hlavy, dokud se kmen nepřelomil.

Krátce po tomto incidentu Pavel Oliva onemocněl a s podezřením na tuberkulózu ho umístili na nemocniční blok, kde pracoval jako pomocný sanitář jeho přítel Jiří Lom. Když přišel rozkaz všechny nemocné deportovat do tábora Lieberose, tak Jiří Lom poslal Pavla mezi práceschopné vězně. Zachránil mu tak život, všichni nemocní totiž později zahynuli. Pavel Oliva se vrátil k těžké fyzické práci na ruinách, které zbyly po vybombardované továrně.

Vydali se na pochod před blížící se frontou

Po deseti měsících nacisté vězně vyhnali ze Schwarzheide na pochod před blížící se frontou. „Po cestě samozřejmě další desítky lidí zahynuly, protože když lidé nemohli pochodovat, tak je esesáci zastřelili, naložili je na vůz a na nejbližším místě, kde jsme zastavili, byli pohřbeni. Kdo se pokusil o útěk, nebo byl svévolně označen, že se chtěl o útěk pokusit, byl přede všemi oběšen.“ 

Když 24. dubna dorazili do Varnsdorfu, strávili v opuštěné přádelně textilní továrny deset dní. „Živili jsme se polévkou z nahnilých brambor a z kopřiv, které jsme sami natrhali,“ vzpomínal. Dne 5. května 1945 je esesáci na varnsdorfském nádraží naložili do otevřených nákladních vagonů na přepravu uhlí, vlak byl poté odstaven v České Lípě na vedlejší kolej, kde čekali až do druhého dne a teprve pak dorazili do Litoměřic. 

„Tam jsme vytahali další asi dva nebo tři mrtvé z toho vagonu, někteří z nás nemohli vůbec jít, tak jsme se podpírali, přešli jsme most, kde tenkrát bývala hranice mezi Sudety a protektorátem, esesáci do protektorátu už nešli, ti zůstali, prostě se ztratili a my šli dál sami.“ V nedalekém Terezíně bylo zřízeno středisko Červeného kříže, kam zbídačení Židé dorazili. Pavel Oliva měl štěstí, skvrnitý tyfus, který se šířil v barácích ghetta a zabil ještě dalších 1500 lidí, se mu vyhnul.

Nejbližší příbuzní nepřežili

Když se vrátil do Prahy, zjistil, že válku z jeho nejbližšího příbuzenstva nikdo nepřežil. Zahynuli rodiče i bratr. Ze sedmadvacet příbuzných přežili jen čtyři – strýc a teta a jejich děti. U nich našel Pavel Oliva nový domov a vrátil se do školy na reálné gymnázium.

Ve třídě se seznámil se svou budoucí manželkou Věrou Pávovou: „To byl strašný okamžik. To byla kostra bez vlasů. Na sobě nějaký příšerný hábit, který dostal na konci války v Terezíně, a na nohou dřeváky. Pavel potřeboval dostudovat, dokončit maturitu, tak přišel do naší oktávy. A já ho dodneška vidím v těch dveřích! Měl 34 kilo. Co vám mám povídat? Bylo to hrozné, já jsem nikdy takového člověka neviděla Byl výborný především na řečtinu a latinu. Potom jsme se stýkali na vysoké škole, ale až někdy v osmačtyřicátém nebo devětačtyřicátém jsme se vzali,“ vyprávěla Věra Olivová.

Po válce pak vstoupil do KSČ, vystudoval klasickou filologii a věnoval se dějinám starověkého Řecka. Postupem doby se stal univerzitním profesorem a světoznámým odborníkem na antické Řecko. V 50. letech sledoval se zděšením politické procesy, s komunistickou ideologií se definitivně rozešel v roce 1956 po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, stranickou legitimaci si však ponechal.

StB ho vedla pod krycím jménem „Profesor“

Antickými dějinami se nelze zabývat, pokud nejste v kontaktu s nejnovějšími archeologickými objevy, studiemi a vědeckou společností. Pavlu Olivovi se dařilo vyjíždět do zahraničí na konference, což vysvětloval tím, že byl tento obor komunisty považován za víceméně politicky neškodný. Aby mohl cestovat, musel ovšem vyplňovat zprávy pro StB, která ho vedla mezi svými spolupracovníky pod krycím jménem „Profesor“.

„Já jsem jezdíval jako delegát akademie, a když jsem po návratu dal zprávu, tak na mě sekretářka kabinetu volala: ‚Pane profesore! Ještě tu fízlárnu musíte udělat!‘ To znamenalo, že musím ještě dopsat, s kým jsem se setkal, tedy ne se všemi, ale s kým zajímavým jsem se setkal. Vždycky jsem uvedl, že jsem se setkal s kolegy z Maďarska, Polska, ale také z Belgie, Francie, Velké Británie, jména svých přátel, emigrantů a kolegů jsem tam samozřejmě neuváděl.“

Vydal téměř třicet odborných knih, stovky studií a publikoval nespočetně vědeckých článků, a kromě toho sepsal i autobiografickou knihu „Holocaust mé rodiny“.

Vzpomínky Pavla Olivy pocházejí ze sbírky, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

 MAGDALENA METLIČKOVÁ, MIKULÁŠ KROUPA