Nyní jsou brněnští strážníci nedílnou součástí života ve městě. Co vedlo k založení městské policie v roce 1866?
Před založením městské policie se o bezpečnost v Brně starala c.k. policie, tedy císařsko královská policie a také vojenský policejní strážní sbor, který tvořili bývalí vojáci, úkolovala je c.k. policie, chodili po Brně ve vojenských uniformách a hlídkovali. V roce 1866, kdy došlo k bitvě mezi Rakouskem a Pruskem u Hradce Králové, začali Prusové postupovat k Vídni a mířili přes Brno. Všechny bezpečnostní složky z Brna utekly a město zůstalo bez ochrany. Tehdejší starosta Karl Giskra proto požádal o pomoc měšťanský ozbrojený sbor, dobrovolné sdružení měšťanů.

Brněnská městská policie se tedy vyvinula z tohoto sboru?
Jeho členové, dobrovolníci, řemeslníci a různí měšťané, strážní službu ve městě vykonávali pouze několik dní, pak starostka Giskra nechal vytvořit provizorní bezpečnostní stráž, která působila v červenci a srpnu 1866. Když se ukázalo, že funguje velmi dobře, představitelé Brna jeli požádat do Vídně o možnost zřídit městskou policií, které se právě tehdy říkalo bezpečnostní stráž. Protože vedení města bylo zadobře s vídeňskými úřady, tak bez problémů dostali všechny potřebné doklady.

Kdo je Michal Simandl
• Narodil se v roce 1973, pochází z Brna.
• U Městské policie Brno pracuje 25 let.
• Aktuálně působí v jednotce kontroly, analýzy a dokumentace, navíc mapuje dějiny brněnské městské policie v letech 1866 až 1923.
• Jeho velkým koníčkem je historie a archeologie. Studuje i doktorský studijní program Pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Jak vypadala první brněnská městská policie?
Působilo v ní šestadevadesát strážníků, čtyři velitelé okrsků. V čele stál městský rada. Je důležité zmínit, že v roce 1866 Brno tvořilo to, co bylo uvnitř městských hradeb a předměstí připojená v roce 1850, jako například Křenová. Strážníci tedy měli na starosti čtyři čtvrtě. Jelikož mělo Brno blízké vztahy s Anglií, první uniformy oficiálních strážníků vznikly z anglických vzorů, příslušníci nosili cylindry, černé kabáty a kalhoty. Vyzbrojení byli četnickou šavlí, při nočních službách i puškou.

V současnosti, než se člověk stane strážníkem, musí splnit jisté předpoklady, projít náročnou výukou, skládat zkoušky. Museli něco podobného absolvovat strážníci i v devatenáctém století?
Testování, jaké musí podstoupit dnes, neexistovalo. Ale bylo několik podmínek. Strážníkem se mohl stát jen člověk, který uměl česky i německy a měl dobrou místní znalost. Fyzické testy nebyly, ale očekávala se jistá fyzická zdatnost, která se dala usoudit z vzhledu. Někdo se 150 centimetry a čtyřiceti kily velkou šanci neměl. Přednost při náboru měli vysloužilí poddůstojníci. Ovšem vysloužilými vojáky tehdy byli třicetiletí muži.

A odkud se vzali první velitelé? Ti už přece museli mít jisté zkušenosti a dovednosti.
Bylo domluvené, že městský rada, tedy vrchní velitel a velitelé okrsků budou převzati z c.k. policie, která snižovala stavy. Od velitelů se odvíjela kvalita městské policie. Třetím ředitelem v pořadí byl Franz Walek, který přikládal velkou váhu vzdělávání strážníků. Jeho velkým koníčkem byla kriminalistika, ve svém volnu jezdíval po monarchií, aby sledoval nové trendy. A Brno se dostalo na špici, mělo třeba ucelenou kartotéku zločinců. Už v roce 1906 je měli evidované podle otisků prstů.

Co měli první strážníci na starosti?
Rozhodně měli mnohem větší pravomoci a možnosti, než jaké mají obecní policie v současnosti. Brněnská městská policie měla třeba kriminalistické oddělení, jízdní jednotku, dokonce na vyžádání vyjížděla i mimo Brno. Známý je třeba případ z roku 1920, kdy strážníci až v Koryčanech chytali zloděje, který vykradl obchod. Vyjel tam tehdy strážník Klíč se psem Trolem. Dnes u trestných činů strážníci nemohou dělat téměř nic, vše spadá pod republikovou policií. No, ale po vzniku v devatenáctém století strážníci v Brně dohlíželi například také na prodejce na trhu, aby koňské povozy neblokovaly ulice nebo nejezdily po městě příliš rychle.

Mluvíte o kontrole rychlosti. Tehdy ale přece neexistovaly měřící přístroje jako dnes…
Tehdy se hodně věcí bralo odhadem. Třeba rychlost jízdy povozů s koňmi strážníci dělili do kategorií kůň v kroku, kůň v klusu a tak dále. A když začala ve dvacátém století jezdit první auta, tak i jejich rychlost usuzovali podle stejných kategorií, takže třeba zda auto jede jako kůň v klusu nebo cvalu.

Letos uplynulo přesně sto let od vzniku takzvaného Velkého Brna, kdy se k městu připojilo množství okolních obcí. Ovlivnilo to nějak třeba počet strážníků?
Toto rozšíření města se už na počtu strážníků neprojevilo. Zůstaly jich zhruba čtyři stovky, což byl stav před a po první světové válce. V roce 1919 se sice ještě o výrazném rozšíření počtu mluvilo, ale pak už silněly debaty o zestátnění městské policie. Jednak proto, že byla stále spojovaná s bývalým německým vedením města z doby monarchie. A zejména celostátní politika začala razit teorií, že je lepší obecní policie zestátnit.

V Brně nakonec k zestátnění došlo v letech 1922 až 1923. Co se stalo se zaměstnanci?
Všichni strážníci mohli požádat o přeložení ke státní policií. Ta přijala zhruba tři sta lidí. Zbylá stovka strážníků buď odešla pryč, nebo jim město nabídlo místo v městských službách, šlo třeba o pozice hlídačů hřbitovů či rozvoz pošty. Dokonce slíbilo, že pokud někdo z přijatých ke státní policií dostane méně peněz, než měl jako strážník, plat mu dorovná.

A dorovnalo?
Ano, asi ve dvaceti případech. I když pak samozřejmě radní začali přemýšlet, proč mají platit někomu, koho nemůžou úkolovat.

Když už jsme u platů, bylo finančně výhodné být v devatenáctém století strážníkem?
V počátcích brněnské městské policie bral řadový strážník zhruba tři sta zlatých ročně, což nebylo špatné, převedeno do dnešní doby to byl skoro průměrný plat. Okrskoví velitelé už brali čtyři sta padesát až pět set zlatých, a ředitel dostával třeba i dvanáct set zlatých a k tomu příspěvek na byt.

Jste prvním člověkem, který se v Brně podrobně zajímá o historii zdejší městské policie. Je bádání v této oblasti náročné, například co se týče archivních materiálů?
Informací je sice dost, ale musím je doslova po střípkách shánět v různých archivech, po kterých jsou roztroušené různé zmínky. Hledám také v dobových novinách. Velkým pomocníkem pro mě je kniha, kterou v roce 1906 vydala sama Městská policie ke čtyřicátému výročí založení, kde je popsáno mnoho detailů za těch čtyřicet let. Brno má štěstí, že tato kniha existuje. Zároveň má ale i smůlu, že při náletu na město v listopadu 1944 jedna z bomb spadla do policejního archivu, který vyhořel.

Vzpomenete si třeba na nějaký konkrétní zajímavý případ nebo konkrétní osud některého ze strážníků?
V roce 1905 nastoupil k městské policii Paul Pistauer, který se stal vynikajícím kriminalistou. Byl tak dobrým, že po zestátnění městské policie na začátku dvacátých let si ho nechala i státní policie, a dokonce pak za druhé světové války, když kontrolu nad policií převzali Němci, tak i ti ho nechali pracovat, protože věděli, že svou profesi dělá výborně. Pistauer byl také nejčastěji zmiňovaným kriminalistou v novinách, dokonce se za první republiky objevoval i v tehdejších říkánkách. Velmi mě mrzí, že se mi dodnes nepodařilo dohledat jeho fotku.

Jaký případ například Pistauer vyřešil?
V září 1918 u řeky v Komíně někdo zabil četníka. Komín tehdy ještě nebyl součástí Brna. Případ vyšetřovalo četnictvo, ale marně. Krátce na to někdo vyloupil vilu Rybkových ve Veslařské ulici a ani u tohoto případu četníci pachatele nedopadli. Když se pak Komín a Žabovřesky připojily k Brnu a případ převzala městská policie, Pistauer rychle zjistil, že lupiči byli spojení s personálem vily, služka rodiny byla milenkou jednoho z nich. Takže dopadl lupiče, a když se u nich dělaly domovní prohlídky, našly se i věci zabitého četníka. Jeden z pachatelů pak skončil v Brně v blázinci. Odtud ho převezli do léčebny ve Šternberku. Z ní utekl. Pak někdo začal v Ratiboři vraždit lidi, a jelikož se zdálo, že vraždí nějaký blázen, vyslali tam Pistauera, aby potvrdil, zda je to právě uprchlý lupič.