Zoru Dvořákovou pojilo s JUDr. Otakarem Krouským dlouholeté přátelství. Díky němu mohla publikovat v nakladatelství Melantrich v době normalizace odborné publikace, ačkoli celá její rodina byla v nemilosti komunistického režimu. Důstojný pán o 35 let starší jí v roce 1990 zatelefonoval a řekl jí: „O všem jsem přemýšlel a mám na Vás kategorický požadavek, který mi musíte splnit. Vy se musíte začít zabývat Miladou Horákovou. Musíte o ní napsat studie, musíte o ní vydat knížky.“

Zora Dvořáková se podle svých slov doslova vyděsila. Téma to pro ni bylo nezažité, rozrušující, bolestné a přistoupit na Krouského návrh nejprve odmítla. Poprvé po letech přátelství se pohádali. Po dvou týdnech jí však opět zavolal a pozval do kavárny Slavia.

Tajemství doktora Krouského

V kavárně seděl u okna s výhledem na Národní divadlo s elegantní drobnou paní. „Seznamte se, to je paní Věra Tůmová, sestra Milady Horákové,“ řekl a odešel, aby si samy povídaly. Tak se v životě Zory Dvořákové objevilo téma Milady Horákové. S Věrou Tůmovou k sobě našly velmi snadno cestu a spolupracovaly spolu na první životopisné knize o Miladě Horákové.

„My jsme se celá sedmdesátá a osmdesátá léta s doktorem Krouským pravidelně stýkali. Ovšem jednu věc mi nikdy neřekl. Teprve v devadesátém roce, po změně režimu, jsem se dozvěděla, že byl právním zástupcem nezletilé Jany Horákovou, dcery Milady Horákové.“

Jana Horáková žila po zatčení maminky v září 1949 u její sestry Věry Tůmové. Jejímu tatínkovi Bohuslavu Horákovi se podařilo uprchnout a emigrovat do Německa a poté do USA, kam ho v roce 1968 následovala. Právě Věra Tůmová, její muž a Jana mohli poprvé po devíti měsících pár hodin před popravou Miladu Horákovou navštívit. Šestnáctiletá Jana si zapsala vzpomínku na rozloučení s maminkou:

„Byla úplně klidná a vyrovnaná, zatímco my i strýc jsme jen brečeli. Po půlhodině Moučka návštěvu ukončil, zbylo jen zamávat, poslat vzdušný polibek a odejít. Strašné. Více už se nepamatuji, jen že jsem se ráno v době popravy probudila se strašně zvláštním pocitem tíže. Den byl krásný a slunný.“

Matčiny dopisy obdržela až po 40 letech

Dozorci jim nedovolili se obejmout a také jim nepředali dopisy, které rodině Milada Horáková psala v posledních hodinách před popravou a o kterých své dceři řekla. Jana, provdaná Kánská, je dostala až v roce 1990, když se vrátila do Československa a předala jí je ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová. Až po 40 letech si tak mohla přečíst praktické rady, které jí maminka v dopisech mimo jiné dávala: aby si nezapomínala mýt krk a nenosila hluboké výstřihy.

Zatímco dopisy vyšly knižně už v roce 1990, na knize o Miladě Horákové pracovala Zora Dvořáková několik let společně s Jiřím Doležalem. Vyšla v roce 2001 pod názvem O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě a její součástí jsou kromě dopisů i protokoly z výslechů.

„Teprve poté jsem při rozsáhlých studiích archivů, především ministerstva vnitra, nečekaně objevila velikou naditou a zapečetěnou obálku, v níž bylo velké množství fotografií a dokumentů týkajících se Milady Horákové a jejího manžela. Nepochybně jde o materiály, které byly Státní bezpečností zapečetěny v den, kdy byla Milada Horáková zatčena,“ uvedla Zora Dvořáková, která materiály z nalezené obálky publikovala v další knize To byla Milada Horáková.

Po roce 1989 mohla Zora Dvořáková psát o mnoha dalších do té doby utajovaných tématech. Je autorkou první publikace o třetím odboji, která vyšla již v roce 1992. „To všechno bylo nesmírně nové a utajené,“ uvedla mimořádně plodná autorka, která napsala publikace o československých vojácích v sovětských gulazích v době druhé světové války, neúspěšném atentátu na Jana Masaryka, Petra Zenkla a Prokopa Drtinu či útěcích politiků po únoru 1948 a další.

Věnovala se i dalším obětem procesů

Téma Milady Horákové se však Zoře Dvořákové stále vracelo. V knize Popravení, kam jste se poděli? popsala pátrání po ostatcích popravených politických vězňů, které nesměly být vydány příbuzným, což byl případ i urny s popelem Milady Horákové – 70 let od její popravy není stále jasné, kam se urna poděla.

Historička se také rozhodla splatit dluh obětem dalších vykonstruovaných procesů, které proběhly v létě 1950 a které následovaly bezprostředně po procesu s Miladou Horákovou. Bylo v nich odsouzeno 639 osob a uděleno 7 830 let žaláře, včetně několika trestů absolutních a doživotního vězení. V roce 2018 vyšla její kniha Děsivý červenec 1950 podtitulem Třicet šest kauz monstrprocesu „Milada Horáková a spol.“ v záznamech bezpečnosti a justice a očima obžalovaných a odsouzených.

Věnovala se ale také běžnému životu v době totality, v knize Všední den v kleci popisuje absurdní situace z každodenního života. „Ten režim nebyl jen krutý, ale i směšný,“ vysvětluje Zora Dvořáková, která má se šikanou komunistického režimu řadu zkušeností.

Provdala se za bývalého politického vězně

Narodila se v roce 1934 v Kladně, kde působil její otec jako sekretář organizace YMCA. Toto křesťanské sdružení mládeže, které vzniklo v USA (Young Men's Christian), považovali za nepřátelský element jak nacisté v době okupace, tak i komunisté. Situace rodiny se proto po únoru 1948 zkomplikovala – její otec musel nastoupit jako pomocný dělník do továrny Poldi a straničtí funkcionáři rodině oznámili, že se musí vystěhovat z bytu dvě hodiny před maturitou.

Po maturitě složila zkoušky na filozofickou fakultu, ale z kádrových důvodů nebyla přijata. Ke studiu ji nakonec přijali až na čtvrtý pokus, mezitím pracovala jako učitelka. Po úspěšném dokončení studia našla zaměstnání v památkové péči Středočeského kraje, kde pracovala na přípravě mnoha expozic, mimo jiné Čapkova památníku ve Strži.

Počátkem 60. let se vdala za bývalého politického vězně Vladimíra Dvořáka, odsouzeného za to, že pomohl do emigrace Petru Zenklovi. Její manžel se v roce 1968 podílel na založení klubu K 231. Na začátku normalizace byli oba vyhozeni ze zaměstnání, Zora se se svým zaměstnavatelem soudila a spor vyhrála. I díky tomu, že oficiálně neměla nálepku politicky nedůvěryhodné osoby, mohla během normalizace publikovat.

Po revoluci se pustila do pátrání

Měla štěstí, když se v roce 1975 obrátila s nabídkou zpracovat téma Masarykovy České pokrokové strany na nakladatelství Melantrich, ve kterém tou dobou působil jako ekonomický náměstek JUDr. Otakar Krouský, syn známého pražského právníka Otakara Krouského staršího a blízkého spolupracovníka T.G. Masaryka.

Ten Zoře zapůjčil nepublikované paměti svého otce a poskytl jí kontakty na mnohé další prvorepublikové osobnosti. Kniha nakonec v době normalizace vyjít nemohla (vyšla v roce 1997), ale Zora dostala příležitost zpracovat životopisné knihy o umělcích J. V. Myslbekovi a Josefu Zítkovi a publikaci k 100. výročí otevření Národního divadla.

Po revoluci začala pátrat v archívech po 40 a více let utajovaných událostech: „Mě vždycky láká něco, co není zpracované, něco nového, za čím se musí člověk pídit a odhalovat to, je to jako detektivní práce,“ vysvětlila Zora Dvořáková, která napsala 30 publikací a převzala mnohá ocení — v roce 2017 Cenu za svobodu, demokracii a lidská práva Senátu ČR a v roce 2018 se stala Dámou české kultury. Stále je aktivní v Klubu Dr. Milady Horákové, kde je vedoucí redaktorkou pravidelného čtvrtletníku Masarykův lid.

Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na podporte.pametnaroda.cz.