Kliknutím zvětšíteOsmnáctiletá Eliška Gaja Fuxová má na těle několik tetování, která považuje za důležitá a která ji charakterizují. Kromě koně, jejího nejoblíbenějšího zvířete, je to nápis Family, neboť rodinu přes vše, co se stalo, miluje, a vytetovány má i dva nápisy ve španělštině – motto „žít bez lásky je jako létat bez křídel“ a poté Půlnoční bouře. Právě toto jméno jí chtěli dát rodiče z vesničky Šimanov na Šumavě, když přišla na svět v srpnu 2001 při domácím porodu za bouře. Úřady to ale nepovolily, a tak holčička dostala jméno Eliška Gaja.
Její rodiče, vyznávající alternativní životní styl, pak válčili s úřady, malá Eliška jim byla dokonce na čas odebrána a umístěna do kojeneckého ústavu v Plzni, protože ji matka s otcem úředně nezaregistrovali a nenechali očkovat. Případ řešila i zástupkyně ombudsmana a nakonec stál křeslo tehdejší šéfku referátu sociálních věcí okresního úřadu v Klatovech. Eliška ale doma s rodiči až do dospělosti nevydržela. Aby v životě něčeho dosáhla, dobrovolně odešla do Klokánku v Janovicích nad Úhlavou, odkud zamířila do Dětského domova Kašperské Hory, kde je dodnes. V hlavě to má srovnané a chce se v životě prosadit.
Že jste měla být Půlnoční bouře, jste věděla hned od malička, nebo jste se to dozvěděla až později?
To vím od malička. Pro většinu známých jsem byla a dodnes jsem malá Bouřička. I maminka a tatínek mi říkali někdy Bouří, Bouře. Jindy mi ale maminka říkala Eli, Eliško, a táta měl pro mě přezdívku Aďa.
Říkají vám Bouře i děti v dětském domově?
To ne, toto jméno jakoby zůstalo doma v Šimanově. Tam jsem Bouře, ale tady jsem Eliška Gaja. Snažím se jméno Bouře ve škole ani jinde moc nevytahovat, některé děti totiž dokáží hodně ublížit. Nezajímá je, že to je pro toho člověka citlivé, že jde o jeho minulost, ale mohou si ho kvůli tomu třeba dobírat.
Jak vzpomínáte na dětství?
Dětství, no… To je takové zapeklité téma…
Tak jinak. Na co z dětství vzpomínáte ráda a co byste nejraději zapomněla?
Ráda vzpomínám na chvilky, kdy jsme si s maminkou hrály na louce, pletly jsme věnečky z pampelišek, vařily u pece, když jsme se s taťkou koupali v moři, běhali jsme po pláži, malovali do písku. Nebo když jsme šli do lesa na procházku, ukazoval mi, kde rostou jaké houby… Pak jsou ale horší chvilky, které se snažím uložit do nějaké pomyslné truhličky v hlavě. Vím, že tam jsou, ale nechci na ně myslet. To jsou chvíle, kdy to neklapalo, když se vztahy s rodiči zhoršily poté, co se rodili sourozenci.
Aby něco dokázala, odešla z domova
Vy jste odešla dobrovolně z domova do Klokánku. Kolik vám tehdy bylo a co vás k tomu vedlo?
Bylo mi necelých patnáct let. Těch důvodů, proč jsem odešla ze Šimanova, bylo spoustu. Přibývaly a přibývaly, až jsem si jednoho dne řekla, že nejsem schopna je unést.
Je pravda, že důvodem bylo i to, že jste doma neviděla perspektivu, že jste se chtěla někam posunout, že jste chtěla chodit do školy?
Přesně tak. Já jsem do školy chodila jen do poloviny druhé třídy, od té doby jsem měla domácí vzdělávání, maminka je učitelka. Jezdila jsem jednou za rok na přezkoušení. Pak to bylo domácí vzdělávání s pobytem v zahraničí, takže jsem na přezkoušení jezdila jednou za dva roky. Jak ale přibývali sourozenci, tak už nebyl prostor na to, aby mě byla mamka schopna naučit všechno potřebné učivo. A já jsem si začala uvědomovat, že to takto nejde dál, že chci dělat práci, která mě bude naplňovat, která mě bude bavit. A že pro to potřebuji školu. Chtěla jsem mít spolužáky, vrstevníky, prožívat to, co holky v mém věku.
Potkávala jste se vůbec pravidelně s dětmi ve svém věku?
Já jsem byla v kontaktu jen s úzkou skupinou dětí. Šlo o děti rodin, které žily podobným způsobem života jako my. Když mi bylo dvanáct, třináct, měla jsem desetiletou kamarádku, ta byla jediná blízko mému věku. Když jsme byli v České republice, tak jsme se starali o dům, zahradu, jezdili jsme maximálně na nákupy do Sušice a hned zpět. Na zimu jsme jezdili do zahraničí, ve Španělsku jsme potkávali rodiny, které tam jezdily i s dětmi.
Takže jste žili podobným způsobem života jako Mlčochovi ze Strašínska, které na počátku tisíciletí poznala veřejnost, když policie po celé Evropě půl roku pátrala po jejich dceři Perle…
My jsme se znali. Když se naše cesty spojily, tak jsem si s jejich dětmi hrála, byli jsme kamarádi. Ale pak jsme se třeba čtyři měsíce neviděli. Nebylo to takové kamarádství, jaké znám dnes, kdy se vidíme třeba čtyřikrát týdně, voláme si.
Těžké začátky v Klokánku
Jaký byl přechod z volného života v Šimanově a na cestách do Klokánku, kde je úplně jiný režim, svázaný pravidly? Pro čtrnáctiletou dívku to muselo být hodné náročné…
Byl to velký skok. Je to, jako když se z ohně skočí do vody. Najednou jsem nebyla jen se svou rodinou, ale měla jsem okolo sebe vrstevníky, byla jsem mezi lidmi, komunikovala s nimi. Tehdy mi moc pomohla jedna teta, která si mě vzala, jak říkala, pod křídla. Dodnes jsme v kontaktu, pořád mě hlídá, kontroluje (smích). Té vděčím za moc, bez ní bych to asi nezvládla. Měla jsem velké potíže, než jsme se sžila s dětmi, nebyla jsme zvyklá na to, že si někdo dělá z někoho legraci. Moc jsem si to tehdy brala. Tři čtvrtě roku mi trvalo, než jsem se s tím sžila, a nebýt tety, která se za mě tisíckrát postavila, tisíckrát mi vše vysvětlovala, bych to nezvládla. Jí opravdu vděčím za moc.
Jak dlouho jste byla v Klokánku?
Zhruba rok.
Pak jste odešla do dětského domova v Kašperských Horách, respektive na jedno jeho odloučené pracoviště. V čem je to v dětském domově jiné, než v Klokánku?
Klokánek je takový hodně rodinný, vychovatel je tam s vámi celý týden, dítě se tam cítí více jako doma, má tam hodně rodinné prostředí. V dětském domově se více střídají vychovatelé, ale je tu zase více osobního volna. Oboje má svoje výhody a nevýhody.
V dětském domově jsou některé děti od malička, vy jste tam přišla už jako poměrně velká slečna. Dávali vám to tam někteří znát?
V pár případech jsem se setkala s tím, že mi v uvozovkách dávali sežrat, že jsem tam chviličku, že mě nikdo nebude poslouchat.
Respekt jste si musela získat. Kdo je vůbec v dětském domově respektovaný, jak se tam buduje autorita?
Tam to není o tom, že by byl někdo, koho ostatní automaticky uznávají ve všem, tam je to o tom, že uznávají toho, s kým se zrovna baví. Je těžké najít tam kamarády, ale mně se to podařilo. Mám teď jednu výbornou kamarádku.
Nelehké dětství v rodině vyznávající alternativní styl, Klokánek, dětský domov… To člověka asi připraví do života, že?
Rozhodně, myslím, že jsem pro samostatný život připravenější než děti, které si tím neprošly. Vím, že nic není zadarmo, že si člověk vše musí vydobýt, že se o sebe musím postarat sama. A že v životě nejde jen o hmotné věci, ale i o věci citové, že ty jsou cennější.
Chce být herečkou
Když už jsme nakousli samostatný život, jaké máte plány? Už víte, kde budete bydlet, plánujete rodinu?
Rodinu jednou chci. Asi ne pět dětí jako maminka, ale nějaké určitě. Stejně jako ostatní mám sny, že jednou budu mít svoje vlastní bydlení, že budu mít práci, že nebudu na nikom závislá.
Máte nějaké vysněné povolání?
Ráda bych šla na uměleckou školu a stala se herečkou. Budu se o to snažit, co nejvíc to půjde, ale kdyby to nevyšlo, tak na druhém místě je učitelka na základní škole a na třetím práce u policie.
A co životní styl? Jako rodiče byste žít nechtěla?
Já ten styl neodsuzuji, beru, že se někomu líbí, ale sama tímto směrem jít nechci. Možná si za dvacet let řeknu, že chci žít někde v domečku v lese, ale teď bych byla spokojená, kdybych měla třeba byteček v paneláku v Sušici.
Stýkáte se s rodiči?
S mamkou se stýkáme, když to jde, když nejsme z nějakého důvodu pohádané. Hodně se vídám se sourozenci, chodíme spolu na procházky, povídáme si. Snažím se s nimi trávit co nejvíc času, znamenají pro mě všechno. S taťkou je to trochu komplikovanější, vídáme se méně.
Jaké máte životní motto?
Asi Co tě nezabije, to tě posílí (smích).
Poslední otázka: Pojmenovala byste dceru Půlnoční bouře či nějak podobně?
Když bych se řídila srdcem, dala bych jí možná jedno jméno civilizované a druhé něco ve smyslu Bouře. Ne přímo tohle, ale něco podobného. Když ale zapojím hlavu a zamyslím se nad tím, jaká je doba, tak bych jí jméno Bouře ani žádné podobné nedala.
Eliška Gaja Fuxová
Narodila se před 18 lety v Šimanově nedaleko Sušice při domácím porodu. Rodiče se jí neúspěšně snažili dát jméno Půlnoční bouře. Má čtyři mladší sourozence, tři bratry a jednu sestru. Byla v kojeneckém ústavu i Klokánku, dnes žije v Dětském domově Kašperské Hory. Na středním odborném učilišti se učí na kuchařku, poté si chce udělat maturitu. Baví ji kreslení, tancování, zpěv, skládání básní, práce s dětmi a má moc ráda koně.
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
