Dnes slaví narozeniny, je jí přesně 106 let. Oslovili jsme ji, aby nám prozradila zajímavosti ze svého dlouhého života.

Jaké byly vaše nejhezčí narozeniny?
Nejhezčí narozeniny jsem slavila, když jsem byla malá. To se vždy sešla celá rodina, maminka, tatínek, dědeček, babička a sourozenci, nebo později s manželem, na to ráda vzpomínám.

Narodila jste se ve znamení Střelce. O nich se říká, že jsou veselí, přátelští a rádi cestují, je to pravda?
Určitě je to tak. Snažím se vše zvládat s úsměvem na rtech. Moje nejdelší cesta byla do Roztocku v Německu. Můj sen byl totiž vidět moře, a to se mně vyplnilo. Byl to krásný zážitek.

Změnili se lidé během vašeho života? Jestli ano, tak k lepšímu, nebo horšímu?
Nepozoruji to nějak celkově. Kolem sebe jsem vždy měla a mám opravdu hodné lidi.

Prožila jste celé bouřlivé dvacáté století, jaký okamžik byl pro vás nejtěžší?
Nerada vzpomínám na pobyt v koncentračním táboře. Byla jsem zatčena 27. května 1942, v den, kdy došlo k atentátu na Heydricha. Až do osvobození roku 1945 jsem si prošla vězením na Pankráci, koncentrákem v Terezíně a samovazbou v Drážďanech.

Setkala jste se prý i s Miladou Horákovou?
Ano, chvíli jsme byly ubytovány společně. Potom jsme se každý den vídaly a rozmlouvaly spolu.

Asi o těchto chvílích nerada mluvíte, ale zažila jste v táborech i něco pozitivního, co vám pomohlo doufat dál?
Člověk na to radši nevzpomíná, ale ony ty vzpomínky najednou defilují a vy si říkáte, jak je to jenom možné, že jste to všechno přežila. Když nás tam bylo takové množství, bylo to snadnější. Ovšem v samovazbě v Drážďanech to bylo horší. Měla jsem ale štěstí na báječné dozorkyně. To byly nasazené ženy, které měly muže na vojně, a chovaly se k nám pěkně. Největším problémem byl ale hlad. Dostávali jsme malé porce. Jednou takhle přišla paní pro slupky z brambor a říkala: Kartoffelschale bitte, ale já je snědla, měla jsem hlad, tak mi druhý den přidala brambory.

Necítíte se ve svém domě osamělá?
To rozhodně ne. Mám spoustu přátel, kteří za mnou často chodí a pomáhají mi s běžnými pracemi, které už sama nezvládnu. Třeba teď mně pečovatelská služba vygruntovala celý dům. Svoje vlastní děti nemám, dcera mi umřela při porodu. Naštěstí za mnou jezdí děti a vnoučata mé sestry, dělají mi opravdu radost.

Co děláte ve volném čase? Máte nějakou zálibu?
Za mladých let jsem hrála v ochotnickém divadle. Dřív jsem také velmi ráda četla, taky jsem byla zaměstnaná v okresní knihovně, takže to patřilo zároveň k mojí povinnosti, abych lidem mohla knížky doporučovat. Teď mně ale neslouží dobře zrak, no co se dá dělat, vždyť je mi sto šest. Tak mi teď moje návštěvy předčítají. Chodí ke mně třeba paní Tomíčková z muzea.

Neužíváte lektvar z kamene mudrců, tak jaký máte recept na dlouhověkost?
Já beru život tak, jak je. Upřímně, nic pro to nedělám. Snažím se mít radost a dávat ji i ostatním. To mi zpětně dodává optimismus a energii do života.

Co byste vzkázala dnešním mladým lidem?
Nic jiného, než aby dělali jen dobro.