Popište vaši kariérní cestu, než jste se stal ředitelem SSZŠ v Litvínově?
Po absolvování PF UJEP v roce 1997 jsem se na dva roky vrátil učit do Prahy, kde jsem se narodil. Působil jsem pod skvělým ředitelem Vítkem Beranem, učil jsem se od skvělých osobností v PAU (Přátelé angažovaného učení) a snažil se o alternativní přístupy ve výuce. Ale táhlo mě to zpátky na sever, proto jsem v roce 1999 přijal nabídku učit prvňáčky v Litvínově. Následovaly dva skvělé roky ředitelování malotřídní školy, které byly školou života. Nyní už jsem 15. rokem na SSZŠ.

Absolvoval jste UJEP v Ústí nad Labem. Co jste studoval a jak na vysokoškolská léta vzpomínáte?
Studoval jsem Učitelství 1. stupně se zaměřením na TV, měli jsme svůj „kruh“, což bylo skvělé, trávili jsme spoustu času společně. Je výborné, že většina absolventů našeho kruhu stále pracuje ve školství. Devadesátá léta mám trochu v mlze, ale na školu, většinu kantorů, kolej na Klíši i na Hnátu (hospoda v Ústí – pozn. red.) vzpomínám rád.

V dnešní době se hojně debatuje o platech ve školství. Jaký význam má podle vás finanční ocenění učitele a dalších (ne)pedagogických pracovníků v naší společnosti? Jsou podle vás současné platy dostatečné?
Platy dostatečné nejsou a je třeba je skokově učitelům navýšit a pokusit se i tímto způsobem motivovat budoucí učitele. Zároveň je třeba dát důvěru ředitelům, aby mohli ve svých školách ocenit nadstandardní a kvalitní práci. Finanční ocenění je ale jen jeden z problémů. Chybí kvalitní příprava a výběr ředitelů, standard profese, mentorská podpora praxe.

V rámci své pedagogické praxe jste navštívil mnoho škol v zahraničí. Kde má české školství oproti tomu zahraničnímu mezery?
Mohu srovnávat základní školy v Evropě. Zpravidla není rozdíl ve vybavení, technice ani v počtu žáků ve třídách. U nás máme skvělé, motivované učitele, ale taky spoustu těch, kteří jsou vyhořelí, nevzdělaní a nemají v systému co dělat. A zatím se nemusejí bát, že je někdo vystřídá. Učitelům v zahraničí zpravidla není zatěžko se vzdělávat a denně po vyučování reflektovat svou praxi s kolegy. Tak, jak je rozdílná kvalita práce učitelů, jsou velké rozdíly i mezi kvalitou škol. Například na Islandu v Reykjavíku byly dvě školy stejně veliké asi 200 metrů od sebe, a když jsme se ptali, podle čeho rodiče školu vybírají, naší otázce nerozuměli. Obě jsou přece stejně dobré. Rozdílů je více. Jeden ze zásadních je, že v zahraničí mají rozvolněnější kurikula a zaměřují se více na gramotnosti a kompetence, které jsou potřebné pro profesní, občanský i osobní život.

Jsou školy v severočeském regionu nějak znevýhodněné oproti těm v jiných částech České republiky?
Na vzdělávání dětí v ČR má, bohužel, stále rozhodující vliv socioekonomický status rodiny. Státy s nejmenšími rozdíly mezi školami a s nejnižším vlivem statusu rodiny na dráhu dítěte se totiž umisťují na nejlepších pozicích v mezinárodních šetřeních ve vzdělávání. Oproti tomu Česko své disproporce a selektivitu v praxi téměř neřeší, případně je prohlubuje, to je jeden z důvodů průměrných výsledkům v mezinárodních šetřeních. Domnívám se, že tento problém se v našem regionu projevuje více než v jiných.

Mají absolventi pedagogických fakult, kteří nastupují po studiu do výuky, podle vás dostatečnou praxi?
Jsem přesvědčen, že studenti by měli mít mnohem více praxe, která je reflektivní. Měli by trávit s učiteli i spolužáky čas nad přípravou, cílováním hodiny, hledáním důkazů o učení, promýšlením postupů, forem a metod. Následně by měli mít možnost učit a svou výuku reflektovat. Dovedu si představit i praxi formou půlroční stáže ve škole, jako párového učitele. Ve školách potřebujeme absolventy, kteří nejen zvládají svůj obor a mají obecné předpoklady k výuce (například zvládnou kázeň ve třídě, dokážou přijmout mentorskou podporu, chtějí se vzdělávat, znají sami sebe), ale zároveň ovládají didaktiku a mají znalosti a dovednosti. Například dovedou žáky motivovat, podat zpětnou vazbu, individualizovat, diferencovat výuku, orientovat se v metodách práce se žáky, reflektovat svou výuku a mnoho dalšího. Pokud nepřijdou připraveni a vybaveni dovednostmi, praxe je překvapí a několik let dohánějí to, na co je škola nepřipravila.