„Závidět jim? Myslíte, tu hrůzu na Ukrajině? Ty mrtvé? Rozbitá města? Jsou to tak hodní lidé. Neustále, když se potkáme, nám vyjadřují vděčnost za pomoc, které se jim v Řídeči dostalo,“ popisuje paní Marie poté, co sesedla z kola, na kterém projížděla po silnici kolem koňské farmy, kde je ubytováno devět válečných uprchlíků.
Ochotu podat ukrajinským ženám a dětem pomocnou ruku bere paní Marie jako samozřejmost. „Naposledy jsme je vezli od vlaku ze Šternberka. Jsou součástí obce, která se o ně postará, dokud bude potřeba,“ dodala sympatická žena.

Nejvíce jí otřáslo, když se od jedné z Ukrajinek dozvěděla, že má sestru v Rusku a ta jí nevěří, když líčí, jaké masakry a válečné zločiny páchá ruská armáda na Ukrajině. „Prý jí řekla, ať si nevymýšlí, že je to lež. Nedokáže uvěřit, že jí nevěří vlastní sestra. Je z toho velice nešťastná,“ kroutila hlavou paní Marie.
Rodiče museli zůstat
Váleční uprchlíci z Kyjeva bydlí na koňské farmě v Řídeči od počátku března. Majitel nabídl volné prostory, kde provozuje tábory a poskytuje ubytování milovníkům koní. „Nic jsem neřešil, když se na mě obrátil známý ze Šternberka, zda bych měl volno. Ubytování jsem zaregistroval v KACPU. Věděl jsem, že musím něco udělat,“ líčil Filip Lorenc.
Skupince poskytl dva pokoje, kuchyňku a společenskou místnost. „Jsou tu dvě babičky s vnoučaty a jedna jejich známá s dcerou. Nejmladší dívenka má pět let. Rodiče dětí museli zůstat na Ukrajině,“ představil Lorenci ve zkratce skupinu.
Kdo má rozum a srdce, tomu je to jasné
Po začátku ruské invaze na Ukrajinu se obě rodiny a jejich známá ukrývaly v Kyjevě ještě několik dní. Když od Irpině, která je dnes zcela zničená, začaly létat rakety, vydaly se ženy a děti na cestu vlakem do Mukačena a odtud do Olomouce. Sbalily nejdůležitější věci do několika tašek. Měly jen to, co unesly. „Trochu jsem se obával přijetí uprchlíků v malé obci. Jsme si tady blíže než lidé ve městě, vše je osobnější. Co nastalo, mi až vyrazilo dech,“ děkoval občanům Řídeče mladý muž.

Jeho slova potvrzuje starosta Jaroslav Míča: „Měli jsme ples a vše, co se vydělalo na tombole, se předalo uprchlíkům formou otevřeného účtu u nás v obchodě. Mohou si nakoupit potraviny, hygienické potřeby, co je třeba. Když jsme za nimi byli ohledně pomoci, plakali, že tak srdečné přijetí nečekali. Tam jim někdo dá buchtu, jiný zase nabídne něco jiného.“
Negativní reakci na přijetí běženců neslyšel starosta obce s dvěma stovkami obyvatel ani jednu. „Kdo má rozum a srdce, tomu je to jasné,“ dodal Míča.
Společný úklid obce
Paní Tamara, která je nejstarší ze skupiny uprchlíků, všem opakovaně děkovala. „Jsou tu moc dobří lidé, dobře nás přijali, děkujeme všem, co tu žijí a pracují. Všichni nám tak pomáhají,“ uvedla žena s dojetím. „Máme se tu dobře, moc dobře, ale pláčeme za Ukrajinu,“ dodala statečná seniorka, když před koňskou farmou popisovala trápení.
Obec, která hned po vpádu Ruska na Ukrajinu uspořádala sbírku humanitární pomoci a z obecní kasy poslala Charitě tisíce korun, už také pozvala nové sousedy na dětský maškarní karneval, aby přišli na jiné myšlenky. „Na sobotu chystáme akci Ukliďme Řídeč. Chtějí přijít a přiložit ruku k dílu. Co dodat,“ poznamenal starosta.

Podle Filipa Lorence se stále hlásí lidé a nabízejí pomoc, ale skupina uprchlíků vše potřebné v tuco chvíli má. Děti už chodí do školy ve Šternberku, nejstarší studentka dojíždí do Brna na JAMU. „Řeší se střední škola pro chlapce. Mělo by to vyjít ve Šternberku. Stejně tak práce pro paní Oxanu už se rýsuje,“ vyjmenovával Lorenc.
Slzy v očích prodavačky
Ukrajinci jsou podle obyvatel Řídeče velice skromní. „Nakupovat chodí babička s vnoučaty a až mi to rvalo srdce, když jim vysvětlovala, že to ani tamto koupit nemůže. Šetří každou korunu, kterou uprchlíci dostali. Darované peníze chce utratit jen za to opravdu nejnutnější,“ popsala prodavačka místní prodejny, až se jí draly slzy do očí.
„Když říkali, že je jim až líto, jak se tady mají dobře a jejich rodiny živoří v krytech a neví, co bude druhý den, slzy jsem neudržela,“ kroutila hlavou nad pokorou cizinců vyhnaných válkou.