„Zlá doba je. Co se děje? Kam to spějem? Neznáme vše. Ale to je jedno, brácho, jsem tu na vše sám,“ zpívá ve videoklipu romské kapely B.D.C. Crew Roman. Martin do toho rapuje: „Už nechci poslouchat to, jak jsem furt dole. Postupně to dám, půjdu hore, protože mám plán. Odkud ty jsi, more? Já jsem z ulice.“

Martinovi je sedmnáct let, s rodinou bydlí v jednom z paneláků v sociálním ghettu na litvínovském sídlišti Janov. Do školy už nechodí. Nyní se věnuje rapování, natáčení písniček a také výstavbě zkušebny. „Základku jsem už vychodil. Až mi bude osmnáct, půjdu pracovat. Kam? Normálně, na stavbu.“ „No počkej, Martine, jak na stavbu? Vždyť ty budeš přece hudební hvězda, ne? Talent na to máš. Superstar z Janova!“ říká mu s úsměvem zdejší komunitní pracovnice Dana Burgetová.

Zdroj: Youtube

Historická noblesní stavba působí v těchto místech jako pěst na oko. Najdeme ji v těsném sousedství vybydlených janovských paneláků a také naproti volnému prostranství, které zbylo po těch již zbořených. Postavili ji tu v roce 1890 jako internát pro budoucí pekaře a cukráře. To byl ještě Janov malebný venkov za Litvínovem, kam se jezdilo na nedělní vycházky. Libuši obklopovaly ovocné sady, protékal tudy potok a za několika výletními restauracemi již začínaly lesy.

Naposledy sloužila v 90. letech jako domov pro duševně choré ženy. Od té doby pustla a lidé ze zdejšího ghetta si z ní postupně rozebrali vše cenné. Stala se rájem feťáků a mládež ji používala k nebezpečným hrám. V roce 2019 ji od města koupil janovský rodák a litvínovský zastupitel za Zelené Petr Globočník. Ten na zdejším sídlišti vyrůstal a pamatuje ho, ještě když bylo dle jeho slov „v pohodě až na jeden barák“. V rámci spolku MY Litvínov se z ní teď s dalšími členy spolku snaží aktivovat zdejší komunitu.

Vítkov dlouhodobě patří mezi sociálně vyloučené lokality.
Život v ghettu Vítkov? Dobře už bylo, teď musíme přežít, říká samoživitelka

„Když jsme do vily poprvé přišli, byla jak po bombardování. Všude haldy suti, exkrementy a injekční stříkačky,“ popisuje a překračuje ve vile stavební materiál a kýble s barvou. Tři místnosti si tu svépomocí opravuje, protože se tu rozhodl s rodinou bydlet. „Už jsme sem zavedli elektřinu a vodu, takže se tu dá existovat. Ještě by to chtělo topení, abychom zde mohli přebývat i v zimě,“ plánuje.

Již během rekonstrukce začali zavádět do vily volnočasové aktivity pro lidi ze sociálně vyloučené janovské lokality. A těm, kdo jim začali pomáhat s rekonstrukcí, zdarma propůjčili prostory pro jejich činnost. Neplatí žádný nájem, pouze energie, ale musí se zapojovat do oprav, úklidu a komunitních akcí. A tak se sem dostali i romští hudebníci Martin s Romanem.

„Některé místní fakt nechápu. Jen se tu poflakují, svých dětí si nevšímají, jsou sprostí, neumějí se chovat. A hlavně je jim všechno jedno. Mně ne, chci mít nějakou budoucnost,“ vypráví Martin. Věří, že mu k lepšímu životu mimo ghetto může pomoci právě hudba. Ostatně pochází z rodu Bendiků a jeho jmenovec se již prosadil jako zpěvák.

„Před oběma klukama se tu už objevily tři partičky, kteří tu chtěly v Libuši být a slíbily pro to i něco udělat. Ale šlo o žvanily a skutek utek. Kluci jako první uměli vzít za práci a něco pro svůj sen dělat,“ říká Globočník. Martin líčí, jak tu nejdřív jen chtěli natočit klip. Pak se z toho vyvinulo, že by si tu mohli zřídit zkušebnu. 

Místo prádelny mixážní pult

Míří do sklepních prostor Libuše, které jsou ještě celé oprýskané, pouze okna září novotou. Nadšeně ukazuje, jak v části, kde bývala prádelna, vytloukli dlaždice a nyní nahazují stěnu. „Tady bude mixážní pult, tady mikrofony, tady nějaké poličky na věci,“ ukazuje. Při prohlídce prostor zahne za několik rohů a najde dveře do další místnosti, kde ještě nikdy nebyl. „Ani to radši nebudu otevírat, kdo ví, co by se za nimi skrývalo,“ usmívá se. Nejhorší prý byly začátky, kdy tady vyváželi harampádí a suť. „Mezi místními se totiž říká, že ve vile straší a že tu jsou zakopané mrtvoly,“ vysvětluje.

V podkroví by měl být fotoateliér a také byty pro návštěvy, které budou chtít okoukat, jak může fungovat komunitní práce.V podkroví by měl být fotoateliér a také byty pro návštěvy, které budou chtít okoukat, jak může fungovat komunitní práce.Zdroj: Deník/Zuzana Hronová

„Furt tam dole ruchaj, jsou to pracanti. Libuše je otevřená všem, ale není pro každého. Ne každému se chce takhle makat,“ říká Globčník. Vysvětluje, že není sociální pracovník, který by vyloučeným rodinám všechno zařídil, ale komunitní pracovník, který se snaží místní komunitu nastartovat a pak už ji nechat, ať se stará sama. „Martin je tady taková stálice, chodí sem opravdu často. Když je něco potřeba udělat, přijde, je na něj spolehnutí,“ chválí ho komunitní pracovnice.

Globočník a spol. se totiž snaží místní co nejvíce zapojit do oprav vily, ale také do rozhodování, co se zde bude nacházet a do všech aktivit kolem ní. A tak si tu již postavili a zařídili posilovnu, graffiti studio nebo klubovnu pro hráče fantasy her. Do ní dokonce přijíždějí i lidé z majority, které láká hra Warhammer s vlastnoručně vyrobenými figurkami a složitými pravidly v angličtině. „Takže jsme tu spojili hraní, modelářství, výuku angličtiny a setkávání majority s minoritou,“ pochvaluje si Globočník.

Vedle nejproblematičtějšího domu, který vlastní Martin Dlouhý s manželkou Lucií v Předlicích, je stavení, u něhož se kupí odpadky. Patří někomu jinému
Obchod s chudobou? Spíš charita, odmítá majitel kritiku nuzného bydlení v ghettu

Martin s Romanem se mezitím přesunuli na zahradu, kde začínají z dřevěných beden budovat pódium. „Budeme tady vystupovat. Přijede i kapela z Chanova,“ vyprávějí. Jednou by ale chtěli být dál, než na pódiu z beden uprostřed ghetta. „Natáčíme na YouTube, máme přes pět tisíc sledujících, mohlo by se to podařit. Chceme tomu dát všechno,“ zasní se. Zbudování nahrávacího studia v suterénu vily Libuše má být první krok k jejich snu. Tedy vlastně už druhý. Ten první udělali, když jim přestalo být jedno, kde a jak žijí a rozhodli se s tím něco dělat.

Za vybydlenými paneláky se rýsuje další jizva tohoto místa – těžební stroje a nekonečné jámy „Problém Janova ale nespočívá v tom, že je to tu vytěžené surovinově, ale lidsky. Dokud se tu nepodaří udržet inteligenci, janovský kompas se nepohne do nějakého lepšího směru,“ říká Petr Globočník. Inspiraci nachází na sídlišti v Drážďanech, které se po pádu železné opony postupně stalo ghettem. Pak tu ale z nekonečných panelákových bloků udělaly malé apartmánové bydlení, oplotili ho a nalákali sem při bytové krizi mladé rodiny s dětmi. Místo zase začalo žít. „Proč by to nešlo i tady?“ uzavírá „gádža s vousama“, jak mu prý místní říkají.