Rostliny jsou uměním, které vytváří emoce, říká krajinář Přemysl Krejčiřík

Vanda Staňková: Datum obnovení těžby v Dole Darkov zatím neznáme

Vzpomínáte si ještě na své přijímací zkoušky na Mendlovu univerzitu, vaši alma mater?
Velice dobře. Když jsem dělal přijímačky na obor Zahradní a krajinářská tvorba, seděl jsem v Rytířském sále lednického zámku s pohledem na minaret, který jsem měl za úkol nakreslit. Pamatuji se, že jsem byl hrozně nervózní. A to až tak, že jsem dostal horečku. Bylo nás asi 480 a já jsem chtěl být jedním z těch osmnácti, které tehdy vzali. Shodou okolností asi dva dny před zkouškami nám doma spadla skříň a rozbily se všechny talíře. Říkal jsem si, že takové štěstí člověk hned tak nemá, a že to určitě dopadne dobře (smích).

Máte vedle sebe desetičlenný tým lidí, jehož součástí je i vaše žena Kamila. Funguje to?
Ano, velice dobře. Moje žena má vystudovaný tentýž obor jako já. Až později, když už jsme byli spolu, jsem si uvědomil, že jsem byl v komisi, která ji na univerzitu přijímala (úsměv)… Náš vztah je krásný, dokážeme synergicky spolupracovat, putujeme společně za poznáváním zahrad, tvoříme je, a sdílíme radost z toho, jak vznikají. Celý náš tým je postavený na rozmanitosti a na tom, že jeden druhého doplňujeme.

Zdroj: Deník / Iva HaghoferMáte rozdělené úlohy?
Kamila spíše navrhuje, já řeším koncepční věci. Tedy já řeknu koncept a moje žena je schopná mé myšlenky dát na papír tak, aby je mohla dál předat kolegům, kteří z nich umějí vytvořit projektovou dokumentaci. Tahle spolupráce je nesmírně důležitá.

Získal jste řadu prestižních ocenění nejen doma, ale i v zahraničí. Kterých si vážíte nejvíc?
Víte, úspěch se vždy odvíjí od toho, na jakém projektu a s kým pracujete. Prvním znakem úspěchu je investor, který ví, co chce, nebo ten, který vám práci s důvěrou svěří. Naopak neúspěšný bývá zpravidla projekt, kdy chce investor navrhovat za vás a vy jen přihlížíte. Dostali jsme několik ocenění, tím pro nás nejdůležitějším je památkářské ocenění Grand Prix Europa Nostra 2017, kterou jsme získali za projekt zahrady hospitálu Kuks. A také German Design Award 2019 za totéž. Největším oceněním je pak to, když si zahradu návštěvníci oblíbí a začnou do ní chodit. Právě tak tomu bylo na Kuksu. Před obnovou ho ročně navštívilo čtyřicet tisíc lidí. Po obnově už sto čtyřicet. To je velká čest, které si vážím.

Jste nejen krajinářským architektem, ale také učitelem…
Žiju vlastně dva životy – projektuji a věnuji se talentovaným studenům Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity. Učím už ale jen jednou týdně. Obnovu památek v předmětu Ateliérová tvorba a pak mnou vytvořený předmět Lednicko-valtický areál. Zde studentům vyprávím, jak vlastně areál vznikl, jak ho mají číst, čím je důležitý a unikátní. Vůbec největší odměnou pro mě pak je, když najdu v kolektivu talentovaného studenta, se kterým pak dál pracuji. To je radost.

Poslední rozhovor fenomenálního podnikatele: Aleš Buksa i v 72 letech žil naplno

Tvrdíte, že projekty zahrad nikdy nevznikají náhodně, a že každá rostlina v nich má své místo…
Myslím, že je důležité studenty seznámit s Lednickou krajinářskou školou. To je takové mé označení. Zaslouží si ho proto, že jde skutečně o svébytnou a unikátní školu, která pracuje s rostlinným materiálem. A to tak, že každá rostlina v kompozici má svůj nenahraditelný význam. V tom je tato škola ojedinělá. Její směr určil německý krajinářský architekt Bernhard Petri, který se vyučil u nejlepších zahradníků v Anglii. Právě on utvářel lednický zámecký park. Kníže měl tehdy možnosti získat pro něj rostliny z celého světa. No a krajinář zase dokáže vzít rostlinu, zjistit její vlastnosti – jak raší, kvete, jak se barví na podzim, a zařadit ji do kompozice. A to je typické pro Lednickou krajinářskou školu. Tímto způsobem byly třeba použity jírovce místní parku. Když rozkvetou, vypadá to, jako by zasvítila kompozice. Anglickému parku pak, když kvetou, dávají původní geometrickou strukturu klasicistní zahrady. Zasvítí a zase zmizí. Nikdo si možná ani nevšimne, že má zahrada vlastně geometrický půdorys.

Která realizace pro vás byla jednoznačně největší výzvou?
Vždy ta, kterou zrovna řeším. Největší radost mám ale z práce systémové a dlouhodobé – tedy z Lednice či Buchlovic. A z Kuksu. Vymysleli jsme tehdy koncept, který je postavený na Milosrdných bratrech, kteří z Valtic přišli asi v roce 1743 do Kuksu a založili zde bylinkovou zahradu. Já jsem se ve Valticích narodil, Milosrdní bratři se tedy podruhé vrátili na Kuks (úsměv) s vizí obnovit zahradu především pro pěstování bylinek a léčivých rostlin, které by potom sloužily pro potřeby lékárny a hospitálu.

Ve které ze zahrad a parků, které váš tým obnovil, se nejraději procházíte a cítíte se v nich dobře?
Mám velmi rád Buchlovice, kde jsem začínal. Ale nejraději mám lednický park. S každou procházkou zde vidím něco nového. Působení světla na rostliny, pocity, zvuky. Rostliny jsou jiné ráno, odpoledne, večer, na podzim i v zimě. Koloběh života je v lednickém parku nesmírně zajímavý. Kníže Liechtenštejn si toho byl vědom. Kromě parku založil i vyšší odbornou školu, z níž se vyvinula naše univerzita a další školy na Slovensku, v Rakousku a Maďarsku.

Zdroj: Deník / Iva HaghoferJací jsou Češi ve vnímání zahradní architektury? Dovedou ji ocenit?
Jde o poměrně komplexní obor, který musí být vysvětlovaný a interpretovaný. Založili jsme proto občanské sdružení Průvodce parkem. Snažíme se zprostředkovávat radost z poznání toho, že před námi byli lidé, kteří věděli, jak rostliny používat, jak s nimi pracovat a vytvářet prostor. Krajinářská architektura je vrcholný obor umění, kdy používáte rostlinný materiál, vsazujete jej do kompozice a vytváříte obrazy. Aby bylo umění uměním, musí vyvolávat emoce. O to se snažíme.

Kde na světě jsou podle vás ty vůbec nejkrásnější parky a zahrady?
V České republice. Jde o unikátní ráj na zemi, kde se mění čtyři roční období, což přispívá k tomu, že mají rostliny možnost se proměňovat. No a vůbec nejraději mám opravdu lednický zámecký park.

Tomáš Petříček: Na kauzu ricin jsme museli reagovat. Nebyla to blamáž

Jak vypadá vaše zahrada?
Navrhla nám ji kolegyně, abychom neviděli své chyby. My jsme do ní jen doplnili rostliny. Čtvrtinu tedy tvoří anglický trávník, kde je dostatek stínu. Další část je pak klasická výheň. Vysetá louka, o kterou se nemusíme starat sečením. Splňuje tedy podmínky přírodní zahrady.

Jak nejraději relaxujete od práce?
Lidé hledají v zahradách, kterým jim děláme, klid. My se ho tam snažíme dostat tím, že vyjmeme neklid. Ten ale musíme nějakým způsobem vstřebat do sebe, což nás pochopitelně ovlivňuje. Přiznám se tedy, že nejlépe relaxuji u počítačových her. Nedokážu odpočívat tím, že procházím parkem. Vidím tam totiž řadu chyb. Když jedu autem na dálnici a vidím okolní krajinu, naskakují mi jména rostlin. Pro mě je tedy ideální odpočinek na místech, kde není žádná vegetace. Takovým místem je třeba atomová elektrárna (smích)…

Vzpomínáte si, kdy jste byl skutečně hrdý na to, co se vám podařilo?
Byli jsme na konferenci ve Woerlitz v Německu. Jejím tématem byly bylinkové zahrady. Sjelo se asi sto padesát odborníků z celého světa, kteří představovali své projekty. Zatímco oni hovořili o realizacích bylinkových zahrad, jak by mohly vypadat, my z České republiky už jsme na názorném příkladu představili jednu, která skutečně funguje v mnoha rovinách. A to bylinkovou zahradu ve Valticích u zámku. Tehdy jsem byl skutečně pyšný. Ne každý den vám poklepe na rameno vrchní zahradník Královské zahrady z Versailles.

Zdroj: Deník / Iva Haghofer

Které projekty zpracováváte vůbec nejraději?
Rád pracuji na koncepčních a větších věcech. Tedy s historickými zámeckými parky. Dělám si legraci, že moje práce je od pěti hektarů nahoru. Když je to padesát až sto, je to dobré. A když až pět set, jsem nejspokojenější. Rád hledám historické stopy předchozích generací, pochopím je, a až potom do toho vkládám něco ze sebe.

Nově vzniká také průvodce po lednickém zámeckém parku, je to tak?
Ano, snažíme se park rozebrat na jednotlivé části a lidem vysvětlit, proč je jim v něm tak dobře. Průvodce je asi za hodinu seznámí s tím, co se kde nachází. Lidé, kteří se nechají provést, čekají, že budeme hovořit o rostlinách. My zatím ale mluvíme o příbězích. Spojili jsme se také s odborníky na IT. Nově se tak o unikátnosti parku lidé dozvědí i prostřednictvím virtuální reality.

Máme víc práce než při epidemii, říká náměstek Nemocnice Na Františku

Předávají podle vás zahrady nějaká poselství?
Jednoznačně ano. Při své práci se zabývám také tím, proč některé zahrady přežijí a jiné ne. Krásným příkladem je Květná zahrada v Kroměříži. Podobných jako ona bylo podle rytin a historických podkladů na světě asi deset, přičemž řada z nich již neexistuje. Přežijí naopak ty, v nichž se prolíná několik funkcí včetně hospodářské a užitkové části. Byla zde zvířata, zelenina, bylinky, hroznové víno i pomerančovníky. Příkladem je rotunda. Dole stojí člověk. Nad ním jsou polobozi s kořenovou zeleninou v rukou. Nad nimi pak bohové, kteří drží plody – hrušky, jablka, nebo kdouloně. Výš jsou pak jahody a v kopuli je světlík, kterým dovnitř proniká slunce. Tím je jediný a jedinečný bůh Slunce Apollón, který vstupuje do prostoru a dává rostlinám život. A přesně taková poselství, která stavitelé do svých projektů vkládali, my hledáme. I sochy, které stojí v zahradách, mají svou funkci. Nejsou zde jen pro okrasu, ale jsou nositeli symbolů. V Květné zahradě jsou zaklety Ovidiovy proměny. I proto přežila.