Některé děti jí přišly do třídy už na sedmou hodinu na doučování. „Pracovali jsme, zopakovali jsme si, co jsme dělali při online výuce. Hlavně pomalejší žáci to potřebují,“ zmínila učitelka.

Do školy se jí vrátilo čtyřiadvacet z devětadvaceti žáků. Ve třídě se snaží co nejvíce větrat. „Zadní okno bylo dneska otevřené dokořán, protože bylo krásně. Máme roušky, ale na čtení, na češtinu si je dáváme pod krk, aby tolik netrpěly. Jenom v případě, že děti chtějí říci něco spolužákovi, nasadí si je,“ přibližuje Šimčíková.

Na chodbě i na záchodech mají děti roušky neustále. Děti podle ní berou současnou situaci daleko lépe, než dospělí. I dezinfekci už berou jako automatickou věc. „Měla jsem kluky, kteří by roušku nosili na puse od rána do večera,“ usmívá se žena.

Spíše dospělí nošení roušek snáší hůře. „I já ji nerada nosím. Vyhledala jsem si, že učitel může mít štít dva metry od dětí, aby mu viděly na pusu, což je u prvňáků a druháků nejdůležitější. Jenom když jdu k dětem blíže a nakloním se k nim, dám si pod štít ještě roušku,“ poznamenává Šimčíková.

Mrzí ji, že kvůli bezpečnostním opatřením odpadlo objímání, na které byly děti zvyklé. „Musela jsem je vždy zarazit,“ uvádí Šimčíková.

Vzpomněla i na online výuku, která byla mnohdy náročná, přestože na ni byli zvyklí už od jara. „Čtení třeba začalo ve čtvrtek od osmi hodin a skončila jsem v šest večer, protože mi četlo každé dítě zvlášť,“ poodhaluje učitelka.

Nejvíce se jí při distanční výuce osvědčila videa. „Rodiče si je mohli zastavit, kdy potřebovali. Hlavně jim zůstalo a s dětmi se k němu mohli vrátit,“ doplňuje Šimčíková.