„Chápu, co to znamená utéct ze své země a nevědět, kdy se člověk může vrátit. Sáma jsem si tím prošla v roce 2020 a nyní chci Ukrajincům pomáhat se vším, co je v mých silách, třeba informacemi,“ svěřila se v rozhovoru pro Deník Jelizaveta.

Překvapilo vás, jak situace na východě Evropy eskalovala?
Spíš mě překvapuje, že Bělorusko přestalo být v tomto konfliktu neutrální. Po roce 2020 Alexandr Lukašenko ztratil všechny mezinárodní partnery a stal se zcela závislým na Putinovi. Nyní od našich hranic jezdí ruská vojenská vozidla a odpalují rakety směrem na Ukrajinu. Občas se setkávám s neadekvátními komentáři na adresu Bělorusů „no, chodili jste s květinami?“ s odkazem na pokojné protesty v roce 2020 a na to, že jsme Lukašenka neodstavili od moci. Ale kdo může zajistit, že ruské jednotky neproniknou do demokratického a svobodného Běloruska a neoznačí novou vládu za neonacisty?

Ulice ostřelovaného Mariupolu
Utekli na poslední chvíli. Obléhaný Mariupol opustili poslední dva novináři

Bělorusko patří ke státům, které podporují agresora. Nemrzí vás postoj vaší rodné země?
Bolí mě u srdce, že se vláda mé země postavila v tomto konfliktu na stranu agresora a Bělorusové to nemohou nijak ovlivnit. Demonstrace nebo veřejná prohlášení proti válce v Bělorusku mohou být pokutována nebo potrestána zatčením. Zpíváme v naší hymně „My jsme Bělorusové, mírumilovní lidé.“ A jak lze nyní použít řádky této hymny, jsou-li naši občané souzeni a pokutováni za hesla proti válce…

Vybavíte si první pocity, když jste se dozvěděla o ruské invazi na Ukrajinu?
Když začala válka, byla jsem na pracovní cestě v Turecku a nemyslela jsem si, že turecká média budou tento konflikt tolik pokrývat kvůli politické situaci v Turecku. Ale spletla jsem se. Skoro celý den v televizi běžely strašné záběry z války a moji turečtí kolegové se nás, Bělorusů, neustále ptali, jestli se cítíme dobře a jestli můžeme pokračovat v práci. Moje chaty s Bělorusy na Ukrajině byly plné zpráv jako „válka se začala“, „slyšíme výstřely a výbuchy“, „nemůžeme odejít, Kyjevu došel benzín“.

Myslíte si, že sankce uvalené na Rusko jsou dostatečné?
Pokud tomu dobře rozumím, průměrného Rusa sankce nezajímají. Nejezdí do zahraničí relaxovat k moři, ale raději odpočívají v Soči nebo na Krymu. Nekupují zahraniční auta přímo ze salonu, ale šetří si na ojetý vůz. Rusové z nižší střední třídy se v blízké budoucnosti svými schopnostmi vyrovnají těm, kteří si mohli dovolit více.

Proč jste se spolu s kolegy rozhodla podpořit Ukrajince prostřednictvím shromáždění na libereckém náměstí?
Chápu, co to znamená utéct ze své země a nevědět, kdy se člověk může vrátit. Sáma jsem si tím prošla v roce 2020 a nyní chci Ukrajincům pomáhat se vším, co je v mých silách, třeba informacemi. Protože jsem v bezpečí a neohrožována politickým tlakem, a cítím, že musím mít veřejně říci, že Bělorusové jsou proti válce.

Zvedla se vlna nenávisti, která se často dotýká Rusů obecně, i těch, kteří jsou proti válce. Nebojíte se, že něco obdobného potká i Bělorusy?
S nenávistí a ponižováním Bělorusů jsem se v Čechách nesetkala. Ale znám několik situací souvisejících s nepřátelstvím mého národa v Polsku a Litvě. Můj otec pracuje v autodopravě a říká, že řidiči kamionů na hranici s Litvou mají konflikty kvůli své národnosti. Spolu s kolegou jsme 26. února odlétali z Turecka do „našich“ zemí, já do Česka a on do Rumunska. V důsledku toho mého známého zastavili pohraničníci na rumunském letišti a několik hodin ho vyslýchali ohledně jeho osobního života. Odkud pocházejí jeho příjmy, kdy a proč byl naposledy v Rusku a tak dále. A to vše proto, že má běloruský pas. Ale ani já, ani mí známí Bělorusové jsme se s tím v Česku nesetkali. Myslím si, že to je kvůli tomu, že Češi jsou tolerantnější než západní Slované.

Jack Russel. Ilustrační foto.
Čtyřnohý hrdina zaujal svět. Patron hledá miny, je duší ukrajinské jednotky

Už rok studujte a žijete v Liberci. Jak se vám tady líbí?
Než jsem se přestěhovala do Liberce, žila jsem pár týdnů v Kyjevě a Vilniusu jako migrantka. A můžu s radostí říct, že Liberec se mi líbí nejvíc. Po univerzitě v Bělorusku mám občas pocit, že teď studuji na jedné z nejluxusnějších univerzit v Evropě. Srovnávat běloruskou univerzitu s českou je naprosto tristní. Od žádného ze svých spolužáků v Bělorusku jsem nikdy neslyšela, že by se jim studium na běloruské škole líbilo. Na Technické univerzitě v Liberci jsem se konečně našla a chci dělat to, co se učím. Učitelé respektují studenty a jednají s nimi jako s kolegy. Česká univerzita není závislá na státní politice. Pro mě jako studentskou aktivistku je to dobrý příklad toho, jak by měly běloruské univerzity v budoucnu fungovat.

Myslíte si, že se situaci v Bělorusku někdy změní a vy se budete moci v klidu vrátit?
Chci pro svou zemi to nejlepší, a ideálně co nejdříve. Žijí tam moji příbuzní a přátelé a děsí mě, že situace v Bělorusku je čím dál horší, od politických represí až po ceny potravin, které se dotýkají kohokoli, dokonce i apolitického člověka. Představte si, že za koš výrobků v Bělorusku dají téměř stejnou částku jako v České republice, ale mzdy jsou několikanásobně nižší. A i když se za pár měsíců staneme demokratickou a svobodnou zemí, ještě pár let budeme mít problémy v ekonomice, za pár měsíců nezvládneme to, co všechno Lukašenko za 27 let zničil…