Milan Šimek
58 let, od roku 2003 prezident motoklubu Kumpáni Loužnice.
Jeho vlajkovým motocyklem je Kawasaki 1500 Nomad.
K motorkám se dostal už ve 13 letech, kdy začal jezdit motokrosové závody.

Prazáklady moto klubu Kumpáni Czech Loužnice se dají vystopovat do roku 2003. Tehdy se Milan Šimek a jeho kamarád Zdeněk Jelínek rozhodli, že nechtějí být součástí jiného klubu. „Celé to ale ještě nějaký rok trvalo. Jen pravidla klubu se sepisovala dva roky,“ vzpomíná prezident motoklubu Kumpáni Czech Loužnice Milan Šimek.

Jak jste k motorkám přišel?
Já jsem začal jezdit vlastně už ve třinácti letech. A to motokrosové republikové závody. Párkrát jsem se ale na motorce „rozstřelil“, byl jsem z toho dost polámaný, zanechalo to nějaké následky na zdraví. Pak jsem se oženil a manželka mi to hned zakázala. Motokros je pro mne uzavřená kapitola. Ale motorky mám celý život.

Z motokrosu na chopera?
Určitě ne, vždyť v té době, bavíme se o začátku osmdesátých let minulého století, tady takové motorky nebyly. Takže jsem jezdil na všem možném, to byla samozřejmě Jawa, Čezeta a podobně.

Po sametové revoluci to musela být rána…
No jéje. Začaly se hned vozit starší motorky ze Západu. Hned jsem koupil motorku z Rakouska, už tedy chopera. Měl silniční motor, takže mašina pěkně uháněla. Pak jsem měl z Německa Suzuki Intrudra, taky upraveného. Ale byl to monopost pro jednoho, nemohla se mnou jezdit manželka, tak šel dál do světa. A koupil jsem velkou Kawasaki Nomad, patnáctistovku, kterou mám dodneška.

Milan Šimek na své Kawasaki 1500 Nomad.Zdroj: Petr ČervaJak jste přišel na to založit motoklub v Loužnici?
Měl jsem spoustu známých motorkářů z různých klubů a tak jsem přemýšlel jestli do nějakého nevstoupím,ale nakonec jsem se rozhodl,že si založím vlastní.

Ono se řekne motoklub, ale co to vlastně obnáší?
Musíš na to mít povolení od nejbližšího MC klubu, musíš zažádat, předložit logo, název, hlavně kombinaci barev. Pak to musí MC kluby schválit, musí to projít všemi kluby v republice. Když to schválí, musíš mít sepsaná pravidla klubu. Ty si sepisuje každý klub svoje a platí jen pro členy klubu, nikomu „cizímu“ se neukazují.

Kolik musí mít motoklub členů?
Minimálně šest lidí. Kumpánů je nyní devět, v začátcích nás bylo i dvaadvacet.

Jak se mohu stát členem motoklubu? To asi není jen tak, že si koupím motorku a hurá…
Určitě ne. Membeři, tedy členové klubu, musí případného nového člena poznat. To znamená, že můžeš s klubem jezdit. Po nějakém čase požádá, že by chtěl být členem klubu, čímž se stane supportem, pokud nemá nikdo z membrů nic proti. Ve velkých klubech to chodí tak, že pak takový uchazeč postupuje v hierarchii. Ale my, jako takzvaný „kolečkový“ klub bez ambicí stát se MC klubem, si to děláme jednodušeji. Nejvíce záleží na tom, jak ten člověk funguje. Samozřejmě, že ze začátku musí makat. Musí v klubovně být za barem, musí ji uklízet a být aktivní. Máme třeba membery, kterým je pětadvacet a supportovi je padesát. Member si může poslat supporta pro pivo, věk nerozhoduje.

Hierarchie jako na vojně?
Trochu asi jo. Ale Kumpáni nejsou nějaký drsný klub, který by to všechno nějak dogmaticky dodržoval. U nás to je v pohodě.

Jak tedy klub funguje?
Každý klub má prezidenta a víceprezidenta. Pak captainrouta, který se stará o vyjížďky. Pak je secretary, ten se stará spíše o administrativu web, pozvánky a podobně. Seržant má na starosti chod a údržbu klubovny. Pokladník se stará o peníze.

A co dělá prezident?
Je to reprezentant klubu. Kontaktuje a komunikuje s dalšími kluby o plánovaných akcích. Když pořádáme akci, jsou členové klubu po stáncích a ve službách. Prezident návštěvníky vítá a uvádí.

Je členství v klubu limitované obsahem motorky?
Ne. Jsou kluby, které třeba neuznávají japonské motorky, jinde mohou být jen Harley-Davidson. Ale členem našeho klubu nemůže být ženská, jenom chlapi. Musí ti být víc než osmnáct let, musíš mít řidičák a musíš mít motorku. Bez motorky samozřejmě nikoho nebereme.

Jak vlastně takový motoklub žije? To se třeba každý týden sejdete?
Dříve jsme se scházeli každý týden. Ale teď jsou Kumpáni rozstrkaní po celé republice, z Loužnice a okolí jsme jen tři. Jezdí s námi i Johann s Jensem z Německa. Nechtějí být členy německého motoklubu, líbí se jim tady s námi. A už jsou členy spoustu let. Sejdeme se tak jednou za měsíc. Jezdíme na akce jiných klubů, pomáhat třeba na motosrazy. Děláme i Kumpánské víkendy, to všichni jedeme třeba na čtyřdenní jízdu.

Nejen výlety motorkář je živ. Čím se bavíte, co pořádáte?
První lednový víkend pořádáme závod malých motorek Ledová krysa. V zimě, na ledu, na sněhu, pokud samozřejmě je. Jezdí se za každého počasí, nikdy se nemění termín. To je dost oblíbená akce, na kterou sem jezdí hodně lidí. Znovu jsme obnovili oblíbenou Retro párty, kterou pořádáme na konci zimy. Na začátku května pořádáme Zahájení sezóny, na podzim pak Ukončení sezony. Teď jsme připravovali pro naše dva členy narozeninovou párty, tu jsme museli bohužel kvůli koronaviru zrušit.

Zahájení sezóny spočívá mimo jiné i v motorkářské mši. Je to tradiční zahájení sezóny?
Dělají to tak mnohde. Poprvé jsme to dělali na zkoušku a lidem se to zalíbilo, na mašiny se přijdou podívat. Líbí se to i církvi, protože jim finančně přispějeme.

Přispíváte i jinam?
Dávali jsme třeba dětskému oddělení jablonecké nemocnice. Dětem z dětského domova jsme organizovali přednášku o Dakaru. Pravidelně podporujeme i benefiční festivaly, které pořádají kluci ze Železnobrodského sdružení Facking Bookings.

Loužnice, lépe řečeno silnice od Železného Brodu do Loužnice je vyhledávaná motorkáři z celé republiky. Stává se tu dost i fatálních nehod. Jak se na to díváte?
Kouká se mi na to blbě. Kdysi si lidé mysleli, že s tím mají Kumpáni něco společného, ale i nám se tenhle trend mladých osmnáctiletých kluků na silných strojích nelíbí. Bohatý tatínek mu koupí mašinu, kluk není vyježděný, pak to našije třeba do auta s dětmi v lepším případě ublíží jen sám sobě. Ale s tím mi asi nic moc nenaděláme. Ani nemá cenu na ně nějak působit, vysmějou se ti.

Vzkázal byste jim něco?
Měli by si zaplatit a vyjezdit se nejdříve na okruhu, pod dohledem profíků. Ale oni tam stejně nepůjdou, protože to není ten adrenalin. Problém není v těch mašinách, i když dneska jsou pekelně rychlé i třeba ty stopětadvacítky. Největší problém je v lidech a v možnostech. My jsme začínali ve třinácti na Pionýrech a postupně jsme se vyjezdili. Dneska to ti hoši přeskočí a rovnou vlezou na mašinu, která umí sto padesát a víc. A pak vidíš na silnici jen vypálený místa a kytičky.