Dnes vzpomíná, jaké nesmysly padaly z úst ruského velitele. Po okupaci musel z armády tehdejší kapitán odejít. Dnes je rehabilitovaný plukovník ve výslužbě Josef Pulík jedním z devíti žijících vojáků ze Sokolovska, kteří dopadli podobně jako on. Je mu dvaaosmdesát let a říká, že na události ze srpna 1968 by neměli lidé zapomínat.

Online reportáž

50. výročí srpnové invaze

Celá on-line reportáž ZDE

„Nikdo z nás nečekal, že nás Rusové napadnou. Průzkumáci z Kraslic sice hlásili, že se v lese v tehdejší Německé demokratické republice shromažďují tanky a obrněné transportéry, ale mysleli jsme si, že mají jen cvičení. Ve tři ráno 21. srpna pak u Bublavy a Kraslic překročili hranici a obsadili kasárna, úřady a policii,“ popsal začátek invaze Pulík.

SPECIÁL: 50 let od okupace 1968. Přečtěte si svědectví pamětníků z Česka i ze světa

Samotná kasárna v Sokolově, kde Pulík sloužil, obsadili Rusové za půl hodiny. „Přijeli, zavolali si dozorčího útvaru, namířili na něj samopaly a začaly padat rozkazy. Vyměnit české stráže za ruské a obsadit spojovací ústřednu. Dovnitř vjely tři tanky a zablokovaly cesty. Dalších asi třicet tanků poté obklíčilo kasárna na dnešní Vítězné. Nikdo z nás vůbec netušil, co se děje,“ konstatoval Pulík.

Rusové každému z důstojníků říkali, že je u nás kontrarevoluce a oni nám přijeli pomoct.

Ráno začala tvrdá jednání. Čeští důstojníci požadovali okamžité stažení tanků. „Bylo těžké udržet vojáky na uzdě. Všichni, včetně důstojníků, jsme byli proti okupaci, drželi při sobě a chtěli bojovat. Dejte nám protitankové granáty, žádali mě vojáci. Obrovskému krveprolití zabránil ranní projev prezidenta republiky Ludvíka Svobody, ve kterém nás všechny žádal o zachování klidu a rozvahy a o vyčkání dalších kroků ústavních činitelů,“ říká Pulík.

Zlost a agresivita

Byl jedním ze dvou důstojníků, kteří uměli rusky. Byl vybrán jako styčný důstojník pro jednání s Rusy.

„Nikdo z nich se nám nikdy nepředstavil. Znali jsme jen hodnosti. Zavolali si zástupce Sokolova a okolních obcí a ptali se, co je trápí. Starostové si stěžovali, že jejich lidi nechtějí Rusové nikam pustit. Lomy, lesy, pískovna, tam všude chtějí lidé do práce. Kdo to bude platit, ptali se.“

Pulík popisuje, jak byli Rusové zlí a agresivní. „Budete poslouchat, řval na ně ruský velící důstojník při jednáních a mlátil pěstí do stolu. Je tady kontrarevoluce,“ vzpomíná.

Starostové nebyli na podobná jednání zvyklí. Seděli a koukali do země. Když budu chtít, stáhnu ze všech rodin televizory. Také všichni myslivci mi odevzdají zbraně, když to nařídím,“ řval na starosty velitel Rusů.

Já jsem mu vysvětloval, že to nelze. Jak chce lidem brát televize? On si ale, zřejmě z ruských poměrů, myslel, že je mezi lidmi zhruba 50 televizorů. Když jsem mu řekl, že ji má každá domácnost, byl zjevně překvapený,“ vypráví Pulík.

Fotka, která změnila postoj

To samé se zbraněmi myslivců. Těch mohlo být tehdy přes tři tisíce, což ruský velitel nečekal. A nečekal ani další věc, která zcela změnila jeho agresivní jednání.

Lidé z Lomnice přinesli na jedno z jednání fotku, z které ruský velitel téměř oněměl. Tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv byl v Karlových Varech v jednom z lázeňských hotelů na dovolené. Vědělo se o něm, že je vášnivým lovcem. Byl proto na Sokolovsko pozván na lov tetřevů. A po lovu si s myslivci udělal společné foto.

„Na druhou stranu fotografie napsal Brežněv vzkaz. Bylo to něco ve smyslu Mým drahým přátelům Leonid Iljič Brežněv. Kdybyste kdykoliv něco potřebovali, ozvěte se. Ruský velitel si prohlédl fotografii, přečetl si vzkaz a bylo ticho. Nebyl schopný mluvit. Poté otočil o 180 stupňů, začal komunikovat a jednat s námi se všemi slušně,“ říká Pulík.

Ten také popisuje, jak probíhaly v regionu další týdny a měsíce. Rusové se usadili na třech místech. Pískovna nad Lomnicí, dále pod Dolními Nivami a do třetice měli základnu v lese směrem na Novinu. „My hlídali je, oni nás. Neměli co jíst, vodu jim lidé také nedali. V létě spali Rusáci ve stanech, v zimě na korbách automobilů. Měli tam katastrofální podmínky a dostali všichni vši. Zašlo to tak daleko, že na jaře 1969 musela přijet jakási jejich mobilní hygienická stanice. V tom samém roce ze Sokolovska odešli. Podepsaly se takzvané Moskevské dohody a řada lidí otočila. Do té doby jsme drželi všichni spolu. V roce 1970 proběhly prověrky, kde nás bylo postupně propuštěno asi 9 lidí. Já v roce 1973,“ konstatuje Pulík.

Následovala práce ve sklárně v Oloví za poloviční plat. Zde ho sledovala státní bezpečnost. „Na škole se vozili po synovi a mě nazvala učitelka Richnová protistátním živlem. Mám asi deset dopisů, kde mi zakázali vycestovat do zahraničí. Události z roku 1968 by neměly upadnout v zapomnění,“ dodal Pulík.