„Na Šumavě těžím i přibližuji dřevo už čtyři roky. V přívěsu převážím do lesa dva chladnokrevné koně, slezské noriky, jezdím sem ze Štíchova na Plzeňsku. Hajný nám určuje práci. Teď jsme ve smrkovém lese, kde rostou i jedle. Těžíme tu, protože les je napadený kůrovcem. I když stromy vypadají, že jsou na první pohled zdravé, tak je vidět, že jsou oloupané a ztrácí jehličí. Ty jsou také napadené kůrovcem,“ ukazuje na ještě neporažené stromy kočí.

A pobízí jedenáctiletého Narexe. „Curik, hot, Narexi,“ řekne povzbudivým hlasem a valach vzápětí popotáhne z kopce dolů mohutný strom. Drsné podmínky v lese jsou pro něho místy překážkou. Kůň zabere, ale zastaví ho další větve nebo kameny.

„Tady je riziko zranění například tím, že kláda se utrhne a vezme koně s sebou, nebo kvůli hromadě kamení, také tu může být nějaká výduť, kůň tam strčí nohu a může si ji zlomit. Nebo se může stát, že si strhne podkovu. Také se může stát, že kůň uklouzne, padne, a pak je nejlepší vzít motorovou pilu a odříznout kus klády, zvíře se pak postaví na nohy. Už se nám stalo, že kůň padl, ale pomocí pily jsme ho vyprostili,“ líčí teprve 27letý kočí.

Práce v extrémních podmínkách

Zdůrazní, že s koňmi pracuje s největší opatrností, tak, aby se jim nic nestalo. „Jsou to především naši kamarádi a dopřávám jim vždy odpočinek,“ poplácá Narexe. A ukáže na silné nohy středně velkého chladnokrevníka. „Slezský norik je vyšlechtěný do našich podmínek, důležité je to, že má suchou nohu. To znamená, že nemá rousy a noha je tak schopná pracovat i v extrémních podmínkách,“ popisuje s tím, že práce v lese je pro koně pořád.

Technika se totiž všude nedostane. „Koně jsou nenahraditelní, nedokážu si představit, jak by je někdo mohl nahradit a čím. Se zvířaty je to ale práce na 24 hodin denně,“ vypráví muž, který vyráží s koňmi do lesa na osmou hodinu. V létě kvůli hmyzu, který by koně obtěžoval, jezdí do lesa brzy ráno.

„Lítají tu hovada a mušky, které koně koušou. Vstávám proto ve tři ráno, v půl páté jsme už v lese. Pracujeme přibližně do půl jedenácté,“ odhadne, když z dola kopce pobízí čtyřletého valacha Nagira jeho bratr. „Hot, Nagire,“ křikne bratr. „Když jsem začínal, tak se mnou brácha pracoval, pak šel do kanceláře, kde byl ve stresu, tak přišel znova ke mně. Já jsem předtím pracoval jako zootechnik a šéfoval jsem lidem, teď jsem rád, že mám čistou hlavu,“ svěří se Jiří Foist, majitel koní – “tygrů“.

Až 40 kubíků dřeva denně

S valachy oba muži v šumavském strmém lese přiblíží zhruba 30 až 40 kubíků dřeva denně. Znamená to tedy, že asi patnáctkrát s koněm sejdou dolů a patnáctkrát vyjdou s koněm nahoru.

„Včera svítilo sluníčko, les byl prosvětlený, dneska je zataženo, jiná teplota, les je temný,“ všímá si Jiří Foist, který studoval Českou zemědělskou univerzitu v Praze a s koňmi i soutěží.

Podotkl, že s koňmi pracovali už jeho předci. „I moje žena pochází ze statku, kde se přibližovalo dřevo pomocí koní. Když jsem se zabydlel na statku, tak jsme se se ženou rozhodli, že si koupíme pracovní koně. Žena na nich jezdí, ale opratě ještě nedržela,“ směje se kočí, který se sám v lese s koněm Narexem vypracoval od píky. „Na Šumavě taháme s koňmi, jinak podle mě mladí lidé do lesa pracovat dneska už nejdou,“ přemítá. „Je to dřina, ale krásná dřina,“ dodává.