„Ve skutečnosti by mělo jít o nový areál akutní medicíny či přímo novou akutní nemocnici, která do velké míry nahradí dnešní areál, ‚rozstřílený‘ do třiceti budov, mezi nimiž potřebují lidé zvenku pro orientaci mapku,“ poznamenal Arenberger, který při při modernizaci nemocnice myslí i na estetiku a na to, aby jeho zaměstnanci pracovali v příjemném prostředí. „Jsem nepřítelem permanentní rozestavěnosti,“ dodal ředitel FnKV.

Premiér Andrej Babiš (ANO) označil začátkem října za prioritu dlouhodobý projekt nového traumacentra ve vaší nemocnici. Jde o hlavní výzvu i pro vás jako čerstvého ředitele?
Traumacentrum se intenzivně připravovalo už před zhruba deseti lety. Od té doby se každý management snažil na to sehnat peníze. Před těmi deseti lety šlo o přibližně tři a půl až čtyři miliardy korun. Otázka je, kolik to bude stát dnes. Oficiální kalkulaci zatím nemáme. Já ale věřím, že nárůst nákladů nemusí být zas tak enormní a že to bude méně než dvojnásobek. Důležité je, že jsme dostali určitý příslib od vlády a můžeme tak počítat s pomocí státu. Vše se tedy vyvíjí dobrým směrem. Jako reálné vidím i zapojení Prahy 10 do tohoto projektu. S vršovickou radnicí jsme například začali jednat o možnosti společného parkovacího domu, který by přes den využívala nemocnice a v noci převážně rezidenti.

Podle primátora Zdeňka Hřiba (Piráti) potřebuje Praha spíš než nové traumacentrum na Vinohradech úplně novou městskou nemocnici, ideálně na severním okraji metropole. Vidíte to také jako buď – nebo?
Já ty projekty nepovažuji za úplně konkurenční. Vidím tam řadu možných synergií. My už dnes poskytujeme základní zdravotní péči i v našich specializovaných a superspecializovaných provozech pro obyvatele městské části Praha 3, Praha 10 a dalších oblastí. Tuto základní péči zajišťujeme pro asi 330 tisíc obyvatel Prahy. I z dvouletého působení v Německu vím, že to lze propojit. Tam například měli v jedné budově kožní kliniku, spadající pod stát, respektive univerzitu, a v druhé běžný provoz, zajišťovaný městem. Tato propojení jsou podle mě důležitá nejen z hlediska služby lidem z okolí, ale i hlediska výuky. Fakultní nemocnice je výukovou bází pro studenty, kteří se v první řadě musí naučit léčit běžné pacienty, nikoliv transplantace srdce apod. Každý by měl nejdřív umět zavázat rozbité koleno a eventuelně nouzově odoperovat apendix. Určitě není dobré, aby medik strávil půl dne výjezdem někam na okraj Prahy, kam by se jel podívat na běžné pacienty a jinak by měl k dispozici jen ty nejsložitější. Je to na širší odbornou diskuzi. Jasné je ale třeba to, že po výstavbě traumacentra by nám „přebývalo“ několik starších budov, které budeme moct nabídnout pro ten městský provoz.

Kdo by platil provoz těch „přenechaných“ budov?
O způsobu financování bychom se s Prahou samozřejmě bavili. Tím neříkám, že bychom hned chtěli po městu nějaké miliardy. V jiných krajích to nicméně funguje tak, že jejich úřady své ztrátové nemocnice dotují. Řešíme navíc převzetí pohotovostní služby od Prahy 10, která ji ruší ke konci roku. V poskytování vysoce specializované péče jsme nad hranicí kapacity a zvládáme to jen díky maximálnímu nasazení personálu. A nemocnice dnes nemá peníze na otevření samostatné pohotovosti pro „lehčí“ případy. Trochu se obávám toho, že pokud by byly oba typy pacientů pohromadě, tak „kašlající“ Pražany budou neustále předbíhat „urgentní“ případy. I toto je tedy třeba dořešit. Tento týden jsme o tom začali mluvit s představiteli magistrátu i Prahy 10.

Kdo je Petr Arenberger?
Narodil se v roce 1958 v Praze, kde absolvoval Fakultu dětského lékařství UK. Pracoval na Kožní klinice Fakultní nemocnice v Praze 2. Následně působil na Dermatovenerologické klinice 3. Lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, kde se stal v roce 2001 přednostou. Loni získal ocenění Lékař roku. Duchovní otec preventivní akce Stan proti melanomu je ženatý a má dvě dcery.

Podle některých odborníků na urbanismus potřebuje Praha novou nemocnici právě na severovýchodním okraji. S tím tedy nesouhlasíte?
Souhlasím s tím, že jsou potřeba nové, moderní nemocniční objekty. Proto také stavíme takzvané traumacentrum, které ale de facto znamená přesun 75 procent starých budov do nových. V nemocnici máme něco přes tisíc lůžek a 770 se jich přesune do nového traumacentra. Jeden monoblok má samozřejmě ekonomické, provozní i urbanistické výhody. Na druhou stranu v některých ohledech byl vlastně sto let starý model nemocnic k pacientům přívětivější. Ve srovnání s monobloky dával větší možnost vyjít do zahrady a slunit se, když už se vám trochu ulevilo. Dnes se víc v té intenzivní péči klade důraz na energetickou úspornost budov, výbornou dopravní obslužnost, sofistikované propojení pracovišť a podobně. Nejsem si však jistý, že je ideální postavit novou nemocnici na kraji města, kam mají kromě obyvatel Letňan všichni daleko. Naše tradiční nemocnice přitom prostor pro nový monoblok má a nevidím proto důvod ho nepostavit. Musíme akorát přemístit čtyři tenisové kurty o kus dál. Zbytek toho prostoru, kde by mělo traumacentrum stát, je plný náletové zeleně a nevyužívaný.

Dokážete zaplatit personál lépe než mimopražské nemocnice? Ptám se v souvislosti s často diskutovanými rostoucími životními náklady v metropoli.
Nemyslím si, že teze o nadstandardních platech v pražských nemocnicích vždy platí. Regionální nemocnice a zejména ty v pohraničí mají často problém sehnat kvalitní odborníky, ale i praktické lékaře a sestry. Proto pracovní místa mnohdy docela intenzivně dotují. Finančně kompenzují určitý diskomfort spojený i s menšími možnostmi profesního rozvoje. Není vyloučené, že některé nemocnice tohoto typu jsou schopné nabídnout vyšší mzdy než my. Samozřejmě kvalitní sekretářka je v Praze výrazně dražší než doktor po promoci. Proto také z ekonomických důvodů u nás musí mnoho administrativy dělat samotní lékaři. V tom je velký rozdíl mezi českou a americkou nebo německou situací. V jejich případě lékaři v podstatě jen mluví a diktují chorobopis zapisovateli, který je zdravotnicky nekvalifikovaný, ale pouze poučený. My to zkoušíme částečně nahrazovat různými softwareovými systémy pro analýzu hlasu, protože lékař musí zejména léčit, ale zároveň si nemůžeme „vystřílet“ peníze na administrativních úkonech.

Blýská se na lepší časy?
Ano. Dostali jsme jednu zásadní dobrou zprávu. VZP nám na posledním jednání slíbila, že proplatí veškerou práci, kterou skutečně vykonáme. To zní sice naprosto logicky, ale v minulosti tomu tak nikdy nebylo. Zdravotní péče byla zastropovaná a i v případě zvýšení výkonu třeba na sto padesát procent jsme vždy dostali jen nasmlouvanou částku. Případný doplatek byl vždy jen v rámci nějakého koeficientu – třeba ve výši třiceti procent reálných nákladů, když to zjednoduším. Důsledkem tohoto systému je v doprovodu se zvyšováním tarifních platů ve zdravotnictví nedostatek peněz na investice a z toho plynoucí chátrání areálů i používání přístrojů převážně ve fázi odpisu. Já jsem ve vedení FNKV sedmnáct let a celou tu dobu se tady stále víc a víc šetří na provozu s vědomím, abychom náhodou nebyli dražší, než kolik nám proplatí pojišťovny.

Trpíte personálním nedostatkem?
Situace by mohla být lepší, ale není zlá. Uvítali bychom momentálně devět až jedenáct lékařů na plný úvazek a zhruba padesátku zdravotních sester. To není žádná tragédie vzhledem k dvou a půl tisícům úvazků, které v nemocnici celkem máme. Byl bych ale samozřejmě o dost spokojenější, když bych už těch padesát sestřiček měl. Není to nicméně tak, že bychom museli kvůli nedostatku personálu zavírat kliniky.

Jako dlouholetý specialista i pedagog jste svědkem velkého pokroku léčebných metod. Jak vnímáte tempo toho pokroku? A zejména ve vašem oboru?
Když jsem studoval, tak se pacienti s infarktem myokardu opatrně dovezli do nemocnice a tam se nechali měsíc nebo dva ležet, aby se jim mohla vytvořit pevná jizva a aby nevznikla nějaká výduť. Dnes je trendem pacientovi odstranit tu ucpávku do několika hodin. Druhý den pak může jít v podstatě do práce. Toto děláme ve vinohradské nemocnici nejen se srdcem, ale i s mozkem. Pacienti s „mrtvičkou“ nemusí zůstat na vozíku a v závislosti na sociálním systému. Pokud je hospitalizace rychlá, za chvíli na nich nepoznáte, co je postihlo. Je to naprosto úžasný rozvoj a v mém oboru to platí snad ještě výrazněji – zejména díky rozmachu biologické léčby. V 90. letech jsem byl ve Spojených státech u testů biologické léčby, která je dnes už běžně hrazená z pojištění. Když člověk rok nesleduje náš obor, tak už v některých jeho částech není schopen nabídnout tu nejkvalitnější péči. Konkrétním příkladem je třeba maligní melanom, kde měl pacient s metastázami ještě před pěti lety šanci na delší přežití opravdu minimální. Průměrně se tito lidé dožívali jen několika měsíců. Dnes mohou žít díky kombinaci cílené radioterapie a biologické léčby řadu let. V podstatě tedy po celou dobu té léčby. A jen tak mimochodem - na kožní klinice stoupl počet pacientů trojnásobně od doby, kdy jsem se tam stal přednostou. Moderní imunoterapie zasáhla do všech oborů, ale v dermatovenerologii díky ní došlo k obrovskému zvratu.

Jde podle vás vzhůru také úroveň medicínského vzdělávání v Česku?
Velmi se mi líbí systém na 3. lékařské fakultě, kde učíme velmi prakticky zaměřeným způsobem už od prvních ročníků. Jako student i jako asistent jsem zažil i ten předchozí systém. A vidím, že dnes dokážou studenti ve čtvrtém a pátém ročníku vidět problém opravdu globálně, z mnoha úhlů. Je to důsledek toho, že v prvních ročnících neztrácejí čas pouhou teorií, která učí například to, jestli jsou určité kosti z pravé nebo levé ruky. To je zrovna třeba znalost, kterou takový dermatolog nikdy prakticky nepoužije. Vzhledem k určitému deficitu lékařů v Česku si dokonce dovedu představit, že bychom v šestém ročníku zavedli po vzoru Německa takzvaný praktický rok. Student už se v této fázi výrazně věnuje oboru, pro který se rozhodl. Zároveň už léčí pacienty, odebírá jim krev a podobně. To u nás zažijí medici většinou jen během krátkých praxí a zpravidla se k činu nikdo nepustí. Když takový absolvent nastoupí do zaměstnání, tak je do určité míry pro pracoviště už přínosem. S tím souvisí to, že by délka následného vzdělávání (atestace) mohla být o rok kratší. Protože teprve tam se mladý lékař učí, jak funguje zdravotnické zařízení a co jsou jeho základní úkoly.