Na starost je má i Barbara Tesařová, která působí v zoologické zahradě přes pět let a poslední dva roky dělá i tiskovou mluvčí zahrady. „Práce na projektech mě ohromně baví. K pozici tiskové mluvčí jsem se dostala jako úplnou náhodou po odchodu bývalého kolegy. Na začátku jsme se necítila komfortně, ale snažím se s trémou z kamer bojovat,“ svěřila se Tesařová, které se podařilo spojit koníček a práci dohromady.

Úloha zoologických zahrad se změnila, že?
Když se podíváte, jak fungovaly zoo před dvaceti lety, je to rapidní posun. Kdysi jste běžně mohl vidět šimpanze v plínkách a oblečku, jak sfoukává svíčky na dortu či zaměstnance s levhartem na vodítku. Mláďata se odchovávala uměle na flašku a ošetřovatelky si je piplaly doma. V dnešní době už to je nemyslitelné, chov probíhá u většiny zvířat bezkontaktně, často se se zvířaty nedostane do přímého styku ani samotný ošetřovatel. 

Jak už zaznělo, tak jednou z úloh liberecké zoo jsou i ochranářské projekty. Je to ojedinělé? 
Všechny moderní zoologické zahrady by se měly zapojovat do tzv. ochrany in situ – ochrany zvířat v jejich přirozeném prostředí.  Je to i jedna z podmínek udělování licencí zoologických zahrad. 

Jako první lokalita zazněla střední Afrika. Na co se tam zaměřuje pomoc?
Tuto oblast vymezují státy Kamerun, Čad, Kongo a Středoafrická republika, kde spolupracujeme na záchraně divoké pupolaceslonů, kteří jsou dennodenně zabíjeni kvůli slonovině. Ta se prodává na asijský trh. Slonů zde ve volné přírodě rapidně ubývá, proto v roce 2012 vznikla nezisková organizace Save-elephants. Tu založil náš kolega a terénní pracovník Arthur Sniegon.

V čem ta pomoc spočívá?
V Čechách spolupracujeme s kynoložkou Hankou Böhme na speciálním výcviku psů, kteří dokáží vyčenichat slonovinu, zbraně, ale třeba i šupiny luskounů a tzv. bushmeat (upytlačená divoká zvířata). Vycvičení psi následně působí v Kongu na letištích či cestách vedoucích z národních parků do města a dokážou odhalit pytláky a pašeráky. Organizace Save-Elephants dále pomáhá malozemědělcům v Čadu, kde dochází k častým konfliktům mezi slony a farmáři. Kvůli ztrátě přirozeného prostředí zde sloni ničí malozemědělcům úrodu a ti se pak spojí s pytláky a slony vybíjejí. Farmářům tak organizace buduje kolem jejich polí místo plotů bariéry ze včelích úlů. Zjistili jsme totiž, že sloni se panicky bojí včel a bariéru nepřekrocí. Farmáři teď nemají zničenou úrodu, slonům neubližují a navíc ještě získali příjem v podobě medu.

Jeden z projektů v Indonésii se jmenuje Silent Forest neboli Ztichlý les. Můžete ho představit?
Nosorožce, slony, tygry chrání spousty lidí a organizací, jelikož představují charismatická populární zvířata, zatímco malých zpěvných ptáčků si téměř nikdo nevšímá a každý den jich z lesů jihovýchodní Asie mizí tisíce. Ty nejžádanější druhy z mnoha ostrovů zcela zmizely a ocitají se tak na pokraji vyhynutí. Do této světové ochranářské kampaně se již zapojilo dalších 200 evropských zoologických zahrad a cílem je informovat o problematice, pomoci odvrátit tuto krizi a zároveň shromáždit finanční prostředky.

Na co poslouží získané peníze?
Na stavbu záchranných center, kde by se ptáci chovali a množili a následně třeba vypouštěli zpět do přírody. A také na centra, kam by se umisťovali ptáci zabavení na černých trzích. V Indonésii není legální obchodovat s ohroženými zpěvnými ptáky, ale nikdo to právo nevymáhá, protože není kam umístit zabavená zvířata. Také bychom chtěli provést výzkum a monitoring populace divokých ptačích jedinců. Např. loskuták velký byl dlouho považován vědci za vyhynulý druh, nicméně našim terénním spolupracovníkům se podařilo v roce 2016 na ostrově Bangkaru poblíž Sumatry objevit životaschopnou populaci tohoto druhu. Jedná se nejspíš o poslední populaci loskutáka velkého na světě a naším cílem je tento ostrov, který je zároveň i důležitým kladištěm mořských želv, před pytláky ochránit.

Jestli se nepletu, nejedná se o jediný projekt v Indonésii, že?
Další projekt, který Zoo Liberec iniciovala, se zaměřuje na ochranu jedinečného mořského ekosytému a vzdělávání místních komunit v souostroví Banyak, které leží několik km západně od Sumatry. Většina korálových útesů je kvůli ničivým rybolovným technikám v oblasti již zničena. Místní lidé v honbě za větším výdělkem používali k lovení ryb dynamit, a to i přesto, že je v Indonésii tento drastický způsob rybolovu již mnoho let nelegální. To vedlo k ohromnému kolapsu tamní mořské biodiverzity. V oblasti jsme proto založili pět korálových školek, o které se starají zdejší komunity a děti si z nich udělaly takové mini zoologické zahrady. Z vypěstovaných korálů pak zakládáme nové umělé korálové útesy. Snažíme se vychovat novou generaci uvědomělou k přírodě a zvířatům. 

Na Sumatře dále podporujeme projekt a záchranné centrum Kukang, což je indonéský název pro poloopici outloně váhavého. Ten má podobný osud jako zmiňovaný zpěvní ptáci. Lidé je ve velkých počtech odchytávají z lesů a prodávají na černých trzích jako domácí mazlíčky.

Poslední lokalitu představují Filipíny. Jaké problémy jsou zde?
Spolupracujeme se záchranným centrem Talarak, které působí na ostrově Negros od roku 2008. Zaměřuje se na chov a zachování záložní populace ohrožených druhů Filipín, hlavně zoborožců, sambarů skvrnitých a prasat visajánských. Před dvěma lety se podařilo získat od vlády 200 hektarů pozemků, které se organizace Talarak snaží znovu zalesnit a v budoucnu tam repatriovat odchované druhy ze záchranných stanic.

Zaujal mě projekt KambaTiBaAka, o co se jedná?
Tento projekt je aktuálně pozastavený, ale snažíme se ho opět postavit na nohy. Probíhá ve Středoafrické republice, která se vyznačuje politickou nestabilitou. V rezervaci  Dzanga Sanghažijí mimo jiné druhy i gorily, šimpanzi a společně s nimi i kmen pygmejů - Bajaků. Právě oni jsou neuvěřitelně dobří stopaři a nikdo nezná prales lépe než oni. Vědci a primatologové s nimi spolupracují, Bajakové jim pomáhají  vystopovat zvířata a následně je i habituovat, aby si trochu zvykli na lidi. Problém je ale v tom, že Bajakové nemají žádnou zdravotní péči a v případě nemoci mohou populaci divokých primátů ohrozit, protože přenos bacilů z člověka na opici jde velmi rychle. Naše kolegyně Klára Petrželková od Bajaků odkupuje přírodní ručně dělané šperky a náhrdelníky a půlka výdělku z jejich prodeje jde přímo jim a druhá putuje do tzv. zdravotního fondu, aby si komunita mohla dovolit zaplatit léky a zdravotní péči.

Více se dočtete v Týdeníku Liberecko, který vychází v úterý 26. února.