„Uvědomila jsem si, jak mám skvělé děti, vnoučata a samozřejmě manžela. Bez nich bych tu nebyla, protože všichni se o mě bezvadně starali. Jezdili za mnou, vařili. Skvělé byly také sestřičky v Domažlicích i lékař Zábranský, opravdu milí a usměvaví, i když kolem to veselé nebylo,“ popisuje žena. S manželem, se kterým jsou spolu 42 let, jim začalo být zle ve stejný den, 5. března. Objevila se nevolnost, vysoké teploty, ztráta chuti, čichu.

Dcera Radka oba otestovala antigenními testy. Pozitivní! Nejhorší bylo, že všichni tři praktičtí lékaři Horšovského Týna byli v ten moment mimo provoz, všechny vyřadil covid-19. Dva z nich leželi v nemocnici, třetí byl v karanténě. Manželé se rozhodli, že nemoc překonají spolu v domácím léčení. „Nemohli jsme téměř nic jíst. Syn je kuchař, bydlí s námi, vařil nám, ale nebylo to nic platné. Po třech lžičkách vývaru jsem musela na záchod, průjem, zvracení. Ztrácela jsem vědomí a nakonec nás syn musel oba odvézt do Domažlické nemocnice,“ popisuje.

Ta sloužila v době pandemie jako covidové centrum pro celý Plzeňský kraj. V rámci úvodního vyšetření lékaři zjistili, že má z 90 procent zasažené plíce, její stav byl velice vážný, manžel byl spíše stabilizovaný. Protože se v té době šetřilo s lůžky, tak odjel zpátky domů. Marie ale zůstala už ve velmi kritickém stavu s oboustranným zápalem plic.

„Hodně mi pomohl kyslíkový přístroj, na který mě hned napojili. Lékaři nasadili silná antibiotika, řadu dalších léků. Bylo to strašně těžký, špatný a já jsem ráda, že jsem přežila,“ shrnuje. Čtyři týdny nemohla vstát z postele. Bolela jí záda, ale celou dobu byla při vědomí. „Hodně mi pomohly úsměvy sester, pana primáře, který za mnou pořád chodil. Nejvíce ale moje rodina, dcera, syn, vnoučata, která mi namalovala obrázky, věděla jsem, že se musím kvůli nim vrátit domů.“

Návrat do formy se nekoná

Zdaleka ne všem se to ale podařilo, v době, kdy se léčila v Domažlické nemocnici, zemřeli tu mimo jiné i dvě její známé z města, kde všichni bydleli. „Bylo to hrozné. Každý byl za plentou, ale slyšela jsem poslední rozloučení, pípat přístroje, když přestávalo tlouct srdce, smrt byla opravdu hodně blízko,“ vzpomíná. Zdravotníci se na ni dokonce chodili dívat a divili se, že tak těžkou nemoc zvládla při plném vědomí. „Pan doktor Zábranský chodil i několikrát denně. Svou dobrou náladou mi vždy dodal hodně naděje.“

Po návratu domů se snaží chodit na dlouhé procházky, formu, jakou měla ze svého dřívějšího zaměstnání u pošty, ale ztratila. Ale nabírá sílu, už se postará o sebe i o manžela, uklidí si. Do formy se ale ještě nedostala, pořád se zadýchává a některé oblíbené potraviny pro ni ztratily chuť. „Třeba pomeranč nemůžu jíst. Dříve jsem měla ráda bílé víno, to teď nemůžu. Ráda ale piju kávu a k ní si dám zákusek,“ uzavírá s tím, že brzy vyrazí s manželem do lázní, které pro ni budou zaslouženou odměnou.