K výtvarničině ho to táhlo už odmalička. S otcem projektantem a maminkou učitelkou už jako školák navštěvoval různé výstavy a obdivoval díla známých i neznámých umělců. Když se rozhodoval, kam půjde po základní škole, osud jej zavál na Střední keramickou školu v Bechyni. Už během studia jej však stále více fascinovala kresba a grafika, které se po dokončení studií začal věnovat naplno. Plzeňan Milan Bauer patří dnes ve svých šestapadesáti letech mezi přední české grafiky.

Jeho tvorbu si nyní můžete prohlédnout na výstavě Poezie techniky, která je k vidění v plzeňské Galerii Visio Art.

Proč právě Poezie techniky? Co si pod tím mohu představit?
Je to taková nadsázka. Když se mě na tohle někdo ptá, říkám, že vlastně dělám grafické básně. A protože jsou ty náměty technického rázu, nazývám to poezií techniky. Jako vedle sebe řadíte různá slova, já vedle sebe pokládám různé předměty a pak z toho vznikne obraz, který většinou překvapí i mě.

Pozdrav Václavu HollaroviZdroj: DENÍK/Miroslava VejvodováŘada vašich grafických listů, na nichž jsou různé samohyby, motocykly či lokomotivy, je inspirována vynálezcem Ferdinandem Gramatikou. Kdo to vlastně byl?
Byl a nebyl… Vlastně je to trošičku výmysl, ale hned to vysvětlím. Když jsem začal tvořit ty zvláštní stroje, říkal jsem si, že bych je měl někomu připsat, nějakému vynálezci. Já totiž nejsem stvořitel, pouze jdu po jeho stopách. A mně se zalíbilo to na někoho svést, takže se zrodil Ferdinand Gramatika. Už je to 35 let. Ale co já vím, třeba opravdu existoval…

Jaký to byl člověk?
Osobně si myslím, že ani nebyl moc šikovný. Učitel ve výslužbě, nadšenec do fyziky a biologie, což se snoubí i v jeho díle. Byl to hodný člověk, trochu potrhlý, který trávil hodně času ve svém kabinetu, kde tvořil různé objekty. A ty já dnes zpodobňuji. Jedna grafika se dokonce jmenuje Z kabinetu Ferdinanda Gramatiky. Dnes nejsem sám, kdo se jím inspiruje. Za svého ho vzal třeba i výtvarník Dalibor Nesnídal. Také dělá objekty připisované panu Gramatikovi.

Vedle různých vynálezů jsou na vašich grafikách i zvířata či hudební nástroje. Kde vlastně berete inspiraci?
Zvířata mám rád. Třeba vidím nějaké v zoologické zahradě anebo v knize, to vezmu jako základ a poté dotvořuji k obrazu svému. Co se týče hudebních nástrojů, rád je ztvárňuji, protože miluji hudbu a sám jsem trošku muzikant.

Které nástroje jste například zpodobnil?
Třeba housle. Obdivuji je, neboť mají tak dokonalý tvar, že za těch téměř pět set let, co se vyrábějí, je nikdo nemusel vylepšovat, protože jsou naprosto dokonalé. Dále jsem dělal třeba varhany nebo kytaru pro Vladimíra Mišíka.

Grafika pro Vladimíra MišíkaZdroj: Ľubica ToušováVy se znáte?
Já ho mám moc rád, kdysi jsem také hrával nějaké jeho písničky. Ta grafika pro něj byla vlastně dárek. Vláďa Mišík totiž od jedné mé kamarádky dostal mou grafiku, na níž byl takový gramofonek. A protože si stěžoval, že mu ji sebral syn, tak jsem si řekl, že mu udělám radost a vytvořím pro něj něco jiného. V souvislosti s tím mě napadla kytara. Dílo jsem nazval Vivat legenda.

Jel jste pak za ním do Prahy?
Ne. Pro ten obrázek si loni přijel osobně ke mně do ateliéru v plzeňském divadle Alfa. Pro mě to byla veliká čest.

Jakou technikou vlastně pracujete?
Pracuji technikou leptu. Vezmete měděnou destičku, která je pokrytá voskem, a do toho ryjete kresbu, stranově obráceně, čárku po čárce. Poté se to ponoří do kyseliny, která vrypy vyleptá. Do nich se pak zatírá barva a tiskne se to na ruční papír.

Zní to jako poměrně zdlouhavý proces.
Ano, člověk na to potřebuje více času. Větší grafiky mám rozpracované třeba i dva měsíce. Musím ale říct, že tahle práce se mi moc líbí. Člověk dělá opravdové řemeslo. Už když cokoli vyráběli naši předkové, dělali to pěkné a poctivé. Řemeslo skutečně ovládali.

Inspirujete se u jiných grafiků?
Musím říct, že vždycky mě inspirovali staří neznámí rytci, kteří dělali rytiny do knížek a starých časopisů. Bezejmenní řemeslníci, kteří svoji práci dokonale ovládali. A to je myslím i ten důvod, proč jsem začal grafiku dělat.

Absolvoval jste však keramickou školu.
Ano, ale poté jsem zjistil, že trojrozměrné věci vlastně dělat nechci. Začal jsem se zabývat grafikou, ale individuálně, chodil jsem na výstavy a od různých umělců jsem sondoval techniku. Snažil jsem se nějak vypracovat sám.

Milan Bauer● narodil se v roce 1960,   žije a tvoří Plzni
● absolvoval Střední    keramickou školu    v Bechyni, poté se však   začal naplno věnovat   grafické tvorbě
● kromě volné tvorby   pracuje i na grafické   úpravě knih a časopisů
● je ženatý, má čtyři děti 

Dnes vás to uživí?
Dá se říct, že ano. Ještě dělám grafické úpravy knih a časopisů a na objednávku tvořím také ex libris.

Můžete vysvětlit, co to je?
Jsou to takové drobné grafické lístky, které si objednávají sběratelé, již si určí nějaké téma. Tomu, kdo si to objedná, udělám malý grafický list s jeho jménem. Vytvořím sto kusů, které mu zašlu. Obrázky pak putují třeba do Číny, Brazílie a spousty dalších zemí. Sběratelé jsou z celého světa. Poté se sjíždějí a tyto grafické listy si mezi sebou mění. Takhle si pak krásně cestuji po celém světě a to mě moc baví.

Zajímavá disciplina.
A moc oblíbená. V Portugalsku nedávno dokonce vyšla kniha, v níž jsou autoři ex libris. Celkem jich tam je asi čtyřicet, já zastupuji Českou republiku. Je tam můj životopis a část mé tvorby. Když mě oslovili, měl jsem opravdu velkou radost.