Roman Urbančík v práci nedělá rozdíly, ke všem má dokonale beztřídní přístup i tutéž úctu. Původně vyučený hutník-valcíř přebírá rakve se zesnulými, zajišťuje jejich zpopelnění a sype ostatky do uren.

„Průměrně to trvá pětasedmdesát minut a v peci bývá osm set až jedenáct set stupňů,“ uvádí zřízenec krematoria, v jehož pracovní smlouvě stojí: Mistr technologického úseku. To také znamená, že je schopen střídat veškeré kolegy, co nejsou z jakéhokoliv důvodu přítomni. Mimochodem, mívají tu „kolotoč“, ranních odpoledních a noční směn (na těch bývá Roman sám s nebožtíky).

A právě obavy jednoho z dávných předchůdců z nočních pro něho znamenají v roce 1994 přijetí do krematoria. „Čistě náhodou jsme se šli s kolegou zeptat na hřbitovní správu na práci. Hrobníků měli dost, ale poslali nás nahoru do kremačky. Mě vzali, kamaráda bez maturity a vojny ne,“ vzpomíná. Tehdejší ředitel mu káže nabalit si montérky a hned druhý den jít na příjem zesnulých.

K peci je zařazen až po absolvování plynových zkoušek k obsluze nízkotlakých kotlů a expanzích nádob. „Předtím jsem pracoval jen na huti, po vojně jsem celou dobu tady. Jako inventář,“ konstatuje. Zaměstnání v krematoriu bere jako každé jiné, byť v poslední době poněkud náročnější. Obvyklých čtyřicet padesát žehů ze den patří minulosti, momentálně zpopelňují devadesát i sto lidí.

Maximální vytíženost

„Ve třiadvaceti jsem nad tím nepřemýšlel. To až teď, když mi táhne na padesátku a vidím, že se už kácí v našem lese,“ poznamenává Roman. Přidává i vlastní, nijak lichotivé zjištění: Dřívější oznámení o obřadech se zmiňují běžně o osmdesátiletých i devadesátiletých zesnulých, což už prý dnes tolik neplatí! Přibývá mladších ročníků a od podzimu kvůli čínské nákaze mrtvých všeobecně.

„Ale není to tak, že by se nestíhalo. Jsme jen maximálně vytíženi,“ upozorňuje zaměstnanec ostravského krematoria. Který na jedné šichtě (podobně jako ostatní) zvládá zpopelňovat v průměru osmnáct až dvacet nebožtíků. A modlí se, aby „neodešla“ z technických příčin některá z pecí, a aby co nejdříve přistavěli na centrálním hřbitově na Slezské tolik potřebnou čtvrtou.

Krematorium v Ostravě totiž podle Romana jen vloni provádí skoro třináct tisíc zpopelnění. „Brno jich dělalo tři a půl tisíce, Praha, kde jsou kremačky v Motole i Strašnicích, asi osm tisíc,“ porovnává.

Za vytížeností pecí v moravskoslezské metropoli je prostá skutečnost, že nejbližší fungují až v Olomouci či Šumperku. Zatímco u dalších spádových velkoměst mívají více kapacit v sousedství.