„Vedou mě k tomu osobní důvody. Mám úzké přátelské vazby na Ukrajinu. Žije tam kamarád, za kterým jezdím. Teď ale zůstal bez rodiny a v depresích. Neví, co bude. Prakticky nemůže nic dělat. Vzkázala jsem mu, že jeho úkol tam je přežít a můj tady, postarat se o jeho rodinu. A to taky dělám,“ vypráví žena ze Srbic. Svou pomoc na skoro plný denní úvazek nabídla i ostatním uprchlíkům, kteří přicházejí z východních válečných míst.

Její den má, jak sama říká, 25 hodin. Od rána se podílí nebo sama organizuje různou pomoc. Zejména pro ženy s dětmi. Shání materiální výpomoc, podílí se na komunikaci. Když po náročném dnu první fáze angažované práce pro uprchlíky večer Luciina rodina doma usíná, ona začíná svou druhou „štaci“.

Vadima z Charkova se ujala Zuzana z Ústí, mladý běženec žije s ní a jejím synem Matoušem v rodinném domku v Božtěšicích.
Mladého běžence si Ústí získalo. Chtěl bych tu dostudovat střední školu, říká

„Jdu si lehnout s rodinou, ale schovám se pod peřinu, abych nesvítila mobilem. Píšu, překládám, podávám informace co kde a jak se dá v ČR. Projíždím skupiny, kde lidi potřebují pomoc s prací a podobně,“ uvádí.

Krátký spánek jí pak ráno opět rozčeří zvuk budíku do nového dne. „Odbavím domácnost a už to jede zase vše nanovo. Ježdění po úřadech, lidech, obchodech, centrech, sklepech. Sháním nábytek, lékaře. Desítky telefonátů, obvolávám byty, realitky. Když je chvilka, přicházejí na řadu moji zákazníci. Jednou či dvakrát týdně pro ně peču a připravuji objednané dobroty,“ popisuje svůj aktuální den.

Nedostatek spánku a hodně stresu 

Málo spánku, kupa stresu a jak upozorňuje, také bohužel hodně chleba a párků, což u ní není obvyklé. To vše dohromady se teď negativně podepisuje na životní pohodě, kterou tato žena ze Srbic vždy v rámci svého okolí vyzařuje. Flintu do žita ale nehází. Věří, že její aktuální práce má smysl. Energii dokáže vyždímat z každého kousku v těle. „Mozek stále funguje, takže není čas na fňukání,“ motivuje sama sebe.

V rámci svého profesního života v oblasti gastronomie má trochu skluz ve své práci. Ví to. „Ale na druhou stranu díky nám bydlí a spí v postelích ukrajinské děti a mámy, které se tu už necítí samy ztracené,“ usmívá se blaženě. „Nyní zrovna vymýšlím, jak pomoci s prací ženám s dětmi, které mohou pracovat tak 4 hodiny denně. Něco už mám na mysli, tak uvidíme,“ říká.

Málokdo by takové nasazení zvládl. Celodenní psychické vypětí má ale také své dopady. Lucie ukazuje fotografii ve svém mobilu. „Takhle červené tváře a dekolt mám každý večer.“ Nastavení časového rozvrhu dne má minutu po minutě zapsané ve svém diáři. Zrovna jí měla začínat schůzka s dalším člověkem, který by se také chtěl podílet na pomoci ukrajinským uprchlíkům tady u nás. „No nic, pán má trochu zpoždění, takže jdu zatím třídit věci na odvoz pro ukrajinské děti ,“ uzavírá naše povídání Lucie Beyerová.