Pro rodinu vyrábí nábytek a hračky. Říká, že lidé dnes dávají přednost kvalitně vyrobeným věcem před sériovou výrobou a práce se dřevem má budoucnost.

Jak jste se k bednařině dostal?

Práce se dřevem se mi líbila už odmala. Jako kluk jsem měl u dědečka dílnu, ve které jsem byl od rána do ve-čera. Vyráběl jsem si různé hračky, dědovi jsem pomáhal opravovat králíkárny a konstrukce foliovníků. Truhlařina mě zkrátka bavila už odmalička.

Takže bylo jasné, že se stanete truhlářem…

Ano. V patnácti jsem se přihlásil na učební obor truhlář. Samozřejmě, že mě nejvíce bavily praxe. Řemeslo jsem dělal i o prázdninových brigádách. Po vyučení jsem několik let vyráběl dřevěná okna. Pak se objevilo volné místo v bednárně Plzeňského Prazdroje. Neváhal jsem a do výběrového řízení se přihlásil. Když mě přijali, měl jsem ohromnou radost.

Jaké byly vaše začátky v novém zaměstnání? Bylo to náročné?

Určitě, všechny začátky jsou těžké. Složité bylo naučit se technologické postupy. Začínal jsem u výroby malých soudků, ve kterých se vozí pivo, dělal jsem korbely a další předměty jako například kadečky na smolu a květináče. Při výrobě se musím držet historicky zažitých postupů. S kolegy mimo jiné opravujeme a smolíme sudy. Připravujeme je na tradiční výrobu piva.

Co vám práce bednáře dala?

Jsme jediní pivovarští bednáři na světě, kteří zachovávají tradiční pivovarské řemeslo. Dokonce jsme byli zapsáni i do národního seznamu kulturního dědictví. Zaměstnání mi tak dalo ne-jen mnoho nových zkušeností, ale i zážitků. Velice mě bavila spolupráce s francouzskými kolegy vyrábějícími sudy na víno, s nimiž jsme si navzájem předávali zkušenosti. Navštívil jsem také Senát, kde jsem prezentoval řemeslo na Dni Plzně v Senátu.

Jaká jsou specifika vaší profese?

Je to zcela unikátní v tom, že postup na výrobu sudů se předává ústně. K jejich výrobě se používá jen to nejkvalitnější dubové dřevo z českých lesů, které přírodně vysychá až devět let. Než se do sudů dostane pivo, musí být řádně vysmoleny a tím pádem vydezinfikovány.

Věnujete se práci se dřevem i ve volném čase?

Ano. Vyrábím třeba hračky, houpačky a prolézačky pro dceru, zahradní nábytek. Našim kočkám jsem před časem udělal venkovní voliéru i s dřevěnými doplňky. Do místní mateřské školy vyrobím dětem jako překvapení přes prázdniny dřevěnou mašinku.

Co máte na práci se dřevem nejraději?

Určitě vůni dřeva. Baví mě hlavně to, že vidím výsledek své práce a udělám tak mnoha lidem radost. Je to sice náročná práce, ale život bez ní už si nedokážu představit.

A co nejsložitějšího jste zatím vyrobil?

Jídelní set v selském stylu ze smrkových trámů. Bylo složité takový kus dřeva vůbec opracovat. Po odpoledních jsem na tom pracoval několik týdnů.

Posledních pár let nemají mladí lidé o řemeslo zájem. Jak byste je třeba k truhlařině přilákal?

Je to obor, který má smysl. V dnešní době je řemeslníků nedostatek a stále více platí heslo, že řemeslo má zlaté dno. Lidé už dnes dávají přednost kvalitně vyrobeným věcem před sériovou výrobou, takže práce se dřevem má rozhodně budoucnost. Poctivou truhlařinu totiž nemůže nahradit žádná automatizovaná výroba. K truhlařině vedeme i nevlastního syna, který se učí uměleckým truhlářem.