ON-LINE reportáž ke koronaviru najdete ZDE

I když už nymburskou nemocnicí prošli koronaviroví pacienti, testy personálu zatím žádný přenos na zdravotníky neprokázaly. Má staniční sestra při každodenním pohybu v infekčním prostředí strach z nákazy?

„Já osobně strach nemám. Zastávám názor, že pokud jsme správně ustrojené, jsme v menším riziku, než ostatní na standardním oddělení či v ambulantní péči,“ vysvětluje staniční sestra. Strach pociťuje o své kolegy. „Nikdy bych si neodpustila, kdyby se někdo z mých podřízených nakazil a zkomplikoval si tím své zdraví. Jsme naučené se navzájem kontrolovat a pomáhat si ve strojení a svlékání. Současná situace je psychicky i časově dosti náročná, přeci jen nejsme stroje a chybovat je lidské.“

Pracovat v ochranných pomůckách je nutné, ale práci to rozhodně neulehčuje. Důsledky jejich nošení nebývají příjemné. „Není to vůbec jednoduché. Máme obličejové masky, eventuálně respirátory překryté rouškou, čepici, několik vrstev jednorázových rukavic a k tomu ochranný oblek. Při každém vstupu na pokoj k pacientovi se oblékáme, po odchodu z pokoje máme stanovený postup, jak se vysvléci. Vše se dezinfikuje, pak následuje mytí a opětovná dezinfekce rukou. Samozřejmě musíme dodržovat bariérový postup a dezinfikovat se i před každým jednotlivým pacientem, abychom nešířili nákazu. Při práci v masce či respirátoru se štítem se dýchá dosti ztěžka, v oděvech se potíme. Většina z nás máme otlačené obličeje, vyrážku okolo úst a popraskanou pokožku na rukou od neustálého dezinfikování. Přesto si nikdo z mého personálu nestěžuje a bere to jako věc nezbytně nutnou,“ popisuje Kateřina Papoušková každodenní realitu, kterou si málokdo zvenčí vůbec dokáže představit.

Stresové situace a časová náročnost se pochopitelně projevují také v situacích mimo zaměstnání. „Co se týče běžného života, vím, že jsme všichni naprosto omezili kontakt s příbuznými, zvláště rodiči a prarodiči. Také naše drahé polovičky potřebují velkou dávku trpělivosti. Jsme více unavení, předýchaní dezinfekcemi a jsme méně doma,“ konstatuje staniční sestra z nymburské nemocnice.

Pacienti v izolaci

A jak své onemocnění prožívají přímo nakažení pacienti? Ti jsou zpravidla v izolačním režimu po jednom na pokoji a jejich prožívání záleží na mentálním stavu. „Toho času máme hospitalizované pacienty s potvrzenou nemocí Covid 19, popřípadě pacienty takzvaně suspektní Covid 19, to znamená ty, kteří prokazují známky onemocnění, anebo byli v přímém styku s nakaženým. Jedná se povětšinou o pacienty polymorbidní, s mnoha přidruženými nemocemi, vyžadující kompletní ošetřovatelskou péči a dopomoc v základních činnostech běžného života,“ vysvětluje Kateřina Papoušková.

Vzhledem k rizikovému pracovišti bylo obsazení „infekčního“ oddělení sestrami a pomocným personálem zcela dobrovolné. „Samozřejmě je práce v mnohém odlišná. Je nás méně, sloužíme v počtu jedna sestra + jeden sanitář, práce je namáhavější, velice časově náročná, a to i přes to, že hospitalizovaných pacientů je menší počet než obvykle. Navíc přibyla častější komunikace s příbuznými hospitalizovaných pacientů, kteří mají obavy, je potřeba je uklidnit, povzbudit a pohladit je po duši.“

Pacienti na zdravotníky reagují různě „Někteří, když nás vidí, tak se diví, na co jsme se to dali, že se takto oblékáme, jiní mají pocit samoty a izolovanosti, čemuž se nelze divit. Je potřeba si uvědomit, že k nim chodíme na pokoj v oblecích a maskách, je nám hůře rozumět a pokud není potřeba, vyhýbáme se přímému kontaktu s pacientem. A lidský dotyk (bez rukavic) byl odjakživa silný medikament. Po čase by jistě chyběl každému z nás. Snažíme se jim vyplnit čas, jak to jde. Někteří pacienti mají na pokoji televizi, jsou v telefonickém kontaktu se svými blízkými, nosíme jim časopisy, luští křížovky,“ vyjmenovává nejčastější činnost pacientů s Covidem 19.

Jaký zažila Kateřina Papoušková za poslední měsíc nejsilnější zážitek? „Možná začátek, když se objevili v naší nemocnici první pozitivní pacienti. Byla jsem v kontaktu se sestřičkami i sanitáři, kteří ten den sloužili. Všichni byli lehce vyděšení, nikdo jsme nevěděli, co bude následovat. Jsem ráda, že z personálu nemocnice dosud nevyšel nikdo jako nakažený.“

Poděkování kolegům i dobrovolníkům 

Trochu nepříjemný pocit má z toho, když se o její práci mluví jako o té v první linii. „Pro všechny zaměstnance v nemocnici je to náročné, denně se setkáváme s nemocnými lidmi, kteří naši péči potřebují a vždy je kapka pochybnosti, zda ten jeden test v úvodu, byť je negativní, je dostačující. Nechci, aby to znělo jako klišé, protože to známe ze všech médií, ale opravdu je potřeba vzdát v této době hold všem sestřičkám, sanitářům, ale třeba i úklidu. Samozřejmě i vedení, které dokáže velmi rychle reagovat, zřídil se krizový štáb, shání ochranné pomůcky, jak jen to jde,“ říká staniční sestra.

Staniční setra by také chtěla poděkovat všem těm, kteří se spolu s ní na nové práci podílí. „Za obětavost a nasazení, s jakou se chopili své nové práce. Velice si jich všech vážím, hluboce se před nimi skláním a jsem na ně náležitě pyšná! Jinak bych tímto chtěla poděkovat všem dobrovolníkům, kteří nám šili roušky, a dovoluji si vyzvednout paní Zdenku Herbrychovou z Bobnic, která nám pro naše oddělení našila 70 ochranných čepic a roušky pro naše děti,“ zakončila své vyprávění Kateřina Papoušková.