Kdy jste začal vlastně tancovat?
V tanečních, takže vlastně tancuji už přes 70 let. Po válce mě hrozně chytla hudba Glenna Millera. Na jednu stranu chybělo jídlo a všechno se prodávalo na lístky, na druhou stranu mi bylo osmnáct, ve vzduchu byla euforie a ještě i svoboda…

Ale krátká…
Ano a hned v roce 1948 přišel můj první politický průšvih, když jsme jako učni museli jít na Staroměstské náměstí vítat Gottwalda. Jenomže my jsme hltali tu americkou hudbu a filmy, a to byla samá revolta. Takže jsme se v Celetné ulici odpojili a zdrhli jsme do hospody. A nějací dobráci si toho samozřejmě všimli. Já jsem toho pak měl ještě celou řadu.

Jak se tančilo v padesátých letech?
Těžko. Začínali jsme tancovat rokenrol a to už se nesmělo. Jezdili jsme do Dolních Počernic na takové ty taneční čaje, měli jsme vestičky na zipy a všude stáli ve dveřích bodyguardi. A když viděli, že jdou vestičky na zipy, tak nás vyhnali. Když někdo odtrhl partnerku od těla a začal neuměle tančit jive nebo něco podobného, chytli nás a vystrčili z hospody ven.

Jak váš rokenrol nebo jive tehdy vypadal?
Neuměli jsme to dobře, nás to nikdo neučil. Nebyl kdo. Měli jsme to odkoukané z filmů a odvozené z muziky, protože ta k tomu přímo sváděla…

A letos budete tančit jive na Žofíně v rámci Seniorského StarDance! Po 70 letech… Jak jste se k tomu dostal?
Organizátoři mě vlastně předběhli, protože já jsem o tom mluvil už dlouho. S partnerkou jsme se dívali na všechny řady StarDance a já jsem si pořád říkal, proč to neudělají také pro seniory? Vždyť jich je tolik, flákají se po hospodách a jsou tlustí… Bydlíme v Praze 4, kde místostarosta Zicha podpořil tančírny a na jedné z nich jsme se bavili o tancování. A on mě také nabádal k tomu, že bych si měl splnit sen.
No a když byly vloni Dny seniorů na Žofíně, zjistil jsem, že Škola tance pro všechny a SenSen pořádají Seniorské StarDance. Tak jsme se tam s partnerkou přihlásili. Akorát nevím, proč jsem si vsugeroval, že je to párové a že nám jen dají někoho, kdo nás bude učit. Až během castingu ve Werichově vile jsem zjistil, že nám každému přidělí profesionálního tanečníka. Ale to už nešlo vycouvat. Nakonec jsem se dostal do finále mezi deset nejlepších párů jen já, partnerka ne.

Nebyla na vás naštvaná?
Nebyla, ještě měla radost.

Seniorské StarDance se uskuteční na Žofíně 29. března. S kým trénujete?
Dostal jsem slečnu Alinu, což je strašně prima holka, krásná Ukrajinka, která mluví výborně česky. Tuhle jsem jí říkal, Alinko, my už jsme starší lidi, nebudeme dělat ty skoky, že ne? A ona mi odpověděla: A to víte, že budeme! Nejdřív jsem se skoro lekl, ale potom jsem si představil, že se na mě přijde podívat spousta přátel, známých, rodina a vlastně se na to moc těším.

Kde berete energii?
Nevím. Jsem od přírody takový živý. Mám rád život. Mám strašně moc aktivit a nemám vůbec čas. Jsem vytížený člověk! Je zvláštní, že když jdeme s paní kamkoliv mezi vrstevníky, všude vidíme samé ženské. Chlapi jsou buď mrtví, nebo líní.

Pomůže zlepšit situaci Seniorské StarDance?
Určitě. I televizní pořad StarDance natáhl do tance spoustu lidí, kteří o něj před tím neměli zájem. Nedávno jsem říkal ženě, že bychom mohli jít do tanečních. Ale ona se vzpouzí. A to se teď nabízí tančírna pro seniory i s možností vyzkoušet si tanec s profesionálními tanečníky. Organizuje to zase Škola tance pro všechny, tak ji třeba ještě přemluvím.

Tradičně přitom nechce tancovat spíš chlap.
Já byl odjakživa showman. Dodneška chodím hrozně rád na parket jako první. Jsem navíc ještě bubeník, máme takovou malou důchodcovskou kapelu. Takže vím, jak je to pro muzikanty trapné, když hrají krásné písničky, ale parket zůstává prázdný. Proto jdu vždy první a strhnu ty ostatní!

Na začátku našeho setkání jste mluvil o politických průšvizích. Neříkejte, že také souvisely s tancováním…
Kdepak. V roce 1969 jsem dělal vedoucího dopravy v jednom velkém závodě a pořádal jsem pro zaměstnance zájezd do Jugoslávie. Bylo to velké, dokonce jsem dostal průjezdní vízum přes Rakousko, byť se tehdy běžně jezdilo přes Maďarsko. Jenomže zájezd se konal v době prvního výročí 21. srpna a během pobytu byla vyvěšena československá vlajka s černým pruhem. Nic jsem proti tomu nenamítal. A za chvíli přijela policie. Vzali to jako provokaci a chtěli mě zatknout. Nakonec se to vyřešilo pokutou.

Ale tím to asi neskončilo.
Ne. V Salcburku na náměstí naši skupinu oslovil jeden pán. Sháněl kuchaře. Řekl jsem mu, že já jsem kuchař, protože jsem to dva a půl roku dělal. Chlapík zajásal a hned slíbil, že se postará o rodinu, ubytování a dá mi slušnou mzdu. Odmítl jsem. Měl jsem šestiletého kluka a tříletou holčičku, na Vinohradech třípokojový byt, chatu, auto. Dal jsem hodinu rozchod, radil jsem se se svou tehdejší ženou, ale prostě jsem to nedokázal. Pak jsem toho litoval, protože hned jak jsem se vrátil, řešila komise „případ od moře“ a mělo to dojít až k prokurátorovi! Naštěstí se za mě zaručil ředitel závodu, a tak to skončilo „jen“ výpovědí. Po patnácti letech práce! A pak se to se mnou vezlo celý život. Měl jsem problémy získat práci.

Měl jste ještě jinou šanci emigrovat?
Ano. V roce 1980 jsem dostal devizový příslib do Německa a 110 marek. Měl jsem tehdy kamaráda v Mnichově. Byl jsem z toho úplně divý. Kamarád zapnul televizi dálkovým ovladačem a já vůbec nechápal, jak to udělal. Byl to odsunutý Němec, takže uměl česky, vzal mě na oběd, na večeři, dal mi lyže a spoustu dalších věcí. Tehdy jsem teprve pochopil, co je to Západ. A pak když jsem se vracel, přijel jsem k Železné Rudě na hranici. Přišel německý celník, vzal si doklady a řekl: Vracíte se? Zůstaňte u nás! Co budete dělat v Československu? Dal mi pět minut, abych se rozhodl. Odešel. Chvíli jsem o tom přemýšlel. A pak jsem zařadil jedničku a jel zpátky do Prahy.