Před osmnácti lety prošla Prahou tisíciletá voda. Kde jste ji prožíval a jak na vás zapůsobila?
Tak jednoduše na to odpovědět neumím, ale záplavy ze srpna 2002 nám všem důrazně připomněly, jak mocný živel voda je. Je obtížné evokovat dojmy z oněch dnů, ale pokusím se o to. V den kulminace, 14. srpna kolem druhé hodiny odpoledne, jsme s kolegy, lidmi tak řečeno „od vody“, s nimiž jsme pracovali na ochraně Alšova nábřeží a křižovnického kláštera, vystoupili až k barokní kopuli kostela sv. Františka z Assisi. Pohled, který se nám naskytl, byl šokující. Pod námi se náhle nerozprostírala důvěrně známá řeka, ale majestátně se valily vody připomínající mnohem spíše Dunaj než Vltavu. To je přesně okamžik, kdy si uvědomíte sílu přírody, ale také genialitu architektů vodních staveb minulých staletí.

Dominoval Karlův most?
Přesně tak. Karlův most majestátně čněl z té záplavy, jakou do té doby nezažil, a neutrpěl žádné podstatné škody. Podobně obstál i Negrelliho viadukt, a je dobré si připomenout, že byl projektován vzápětí poté, kdy Prahou v roce 1845 prošla největší povodeň 19. století a nastaven tak, aby ji ve zdraví přežil. Sto padesát let po jeho dokončení prošel úspěšně tím nejnáročnějším testem. Myslím, že tato velká voda trvale poznamenala každého z nás, kdo s ní měl přímou zkušenost. Mimo jiné také proto, že minimálně dvě předchozí generace od vybudování vltavské kaskády žádnou skutečnou povodeň v Praze nezažily.

Ovlivňovaly v minulosti velké povodně, nejen ta z roku 2002, pohled Pražanů na Vltavu obecně?
Velké povodně tradičně měnily přístup Pražanů k řece, ale musely být něčím zvláštní. Často zapomínáme, že než byla Vltava během nějakých sedmdesáti let spoutána soustavou vodních děl, přicházely povodně pravidelně, zpravidla na přelomu února a března, když takzvaně „šly ledy“. Od konce 18. století fungoval účinný systém varování před těmito pravidelnými povodněmi pomocí ohňů na kopcích podél toku Vltavy a Berounky. Ve chvíli, kdy spatřila posádka vyšehradské pevnosti oheň nad Zbraslaví, začala střílet známý signál, šest ran z děl během dvou minut. Tak Pražanům ohlásila blížící se nebezpečí. K obyvatelům Bubnů, Holešovic a Karlína doléhaly varovné výstřely z děl bašty sv. Tomáše, tedy z míst, kde dnes stojí Kramářova vila.

Takže dříve byli Pražané zvyklí…
Pravidelná sezónní povodeň takovým překvapením nebyla. Obrovský vliv na tvářnost řeky v Praze a na podobu jejích břehů měla teprve povodeň z roku 1890. Nebyla zdaleka největší v 19. století, ale přišla nečekaně koncem léta, ve dnech 3. a 4. září 1890. Tou dobou vrcholila plavební sezóna a v Podolí i u smíchovských břehů bylo uvázáno obrovské množství vorů a dřevěných nákladních člunů z jižních Čech. Karlův most by bez problémů přestál povodeň o stejném průtoku, pokud by přišla koncem února nebo začátkem března, ale počátkem září se před ním nahromadila obrovská spousta potrhaných vorových pramenů, lodí i dřevěných stavbiček, odnesených záplavou z údolí Vltavy a Berounky, a ta přenesla sílu vod na konstrukci mostu. V důsledku toho se tehdy zřítily tři oblouky a dva pilíře Karlova mostu a pražský magistrát se konečně probudil. Aby se předešlo opakování této katastrofy, rozhodl o vybudování ochranného smíchovského vorového přístavu, postaveného v letech 1899 až 1902. V jeho laguně od té doby povinně končily svou cestu veškeré vorové prameny a nákladní šífy z jižních Čech.

Přinesla s sebou povodeň v roce 1890 něco pozitivního?
Díky povodni z roku 1890 se tak Císařská louka, kdysi nedílná součást smíchovského břehu, stala jedním z největších pražských ostrovů. Ale nejen to: právě v této době začalo také zasypávání prostoru za dnešními nábřežními zdmi na novoměstském i smíchovském břehu, kde byl původně terén ve výši dnešních náplavek. Na těchto násypech jsou založeny činžovní domy, které dnes lemují nábřeží a u nichž nám vůbec nepřijde, že ve skutečnosti stojí na úrovni terénu, zvýšené proti stavu před sto padesáti lety o čtyři až pět metrů. Povodně tedy neměnily jen pohled Pražanů na řeku, ale také přímo i nepřímo tvářnost krajiny, která nás obklopuje. Ač se nám to možná na první pohled nezdá, Praha je stavebně po staletí velmi dobře připravována právě na povodně.

A dnes?
Všimněte si jednoho zásadního rozdílu. Po roce 2002 přišla další, tentokrát pětisetletá velká voda v červnu 2013. Zkušenost z roku 2002 zafungovala skvěle. Škody byly nesrovnatelně menší, provoz města byl narušen jen minimálně, všechny systémy fungovaly, jak měly. Znamená to, že jsme si poučení z katastrofy roku 2002 vzali k srdci. V Praze se mezitím vystřídalo pět primátorů, městských rad a zastupitelstev. Podařilo se dobudovat protipovodňový systém, obnovit pražské přívozy, postavit nový pražský most, opravit mostovku Karlova mostu a zpracovat velmi kvalitní architektonickou studii pražských břehů, první od druhé světové války. Zkušenost s tisíciletou vodou z roku 2002 na tom má zásadní podíl. Právě tehdejší povodeň nás totiž donutila doopravdy si uvědomit, že se o řeku, o její břehy a o mosty, které je spojují, musíme starat, abych tak řekl, s péčí řádného hospodáře.

Zmínil jste pražské primátory. Jaký stopu podle vás zanechali ve vztahu k Vltavě?
Každý z primátorů od té doby zanechal na Vltavě v Praze nějakou pozitivní stopu. Namátkou: Pavel Bém, který řešil následky povodně bezprostředně, se musel postarat právě o protipovodňová opatření, o opravu mostovky Karlova mostu a veřejnou soutěž na vybudování nového pražského mostu v Troji. Tomáš Hudeček investoval do špičkové Koncepce pražských břehů, z níž půjde vycházet další desetiletí. Adrianě Krnáčové vděčíme za revitalizaci čapadel (čapaly se jimi v zimě ledy z Vltavy, pozn. red.) na novoměstské a kobek na smíchovské straně pražských nábřeží a za rozšíření přívozů.

A současný primátor Zdeněk Hřib?
On a jeho koalice se pro změnu jako první v historii vůbec snaží lodní dopravu ekologizovat, čímž nepochybně ctí ducha doby. V letošním roce připlula do Prahy první velkokapacitní výletní elektroloď pro 250 osob a doufejme, že je to znamení obratu k lepším časům. Byl bych nerad, kdyby to vyznělo, že Vltava v Praze je nyní bez problémů. V uplynulých osmnácti letech se sice udělalo mnoho práce, ale Magistrát hl. m. Prahy ve svých koncepčních dokumentech až dosud nahlíží na provoz na řece a jejích březích parciálně, bez hlubší znalosti historického vývoje a reálného současného stavu a funkčních souvislostí vltavské vodní cesty v Praze.

Jak má tedy magistrát na Vltavu nahlížet?
Pokud chceme něčeho dosáhnout, pak na Vltavu v Praze musíme nahlížet jako na tisíc let provozovanou vodní cestu, která příští rok oslaví sto let od okamžiku, kdy se stala splavnou v obou směrech i pro lodě se strojním pohonem. Ano, teprve od května 1921 mohou Prahu proplouvat větší lodě v obou směrech od Modřan až po Podbabu. Dosáhnout tohoto stavu trvalo pražské obchodní a živnostenské komoře, která byla iniciátorkou splavnění Vltavy v Praze, pětatřicet let, od roku 1896 do roku 1921. Po stoleté přestávce se nyní zdá, že se znovu otevírá cesta k řešení založenému na poznání reálného stavu vltavských břehů, současné skladby lodního parku provozovatelů osobní lodní dopravy v Praze a na existujících smluvních vztazích a legislativních omezeních. To je dobrá zpráva, ale zatím je to jen příslib do budoucna. Je na magistrátu, ale také na nás, kteří lodní dopravu v Praze provozujeme, abychom společně našli optimální řešení pro 21. století, takové, jaké dotáhli k úspěšnému závěru naši předkové právě před sto lety.

Jak by to mohlo vypadat v praxi?
Výtečným prvním krokem je plánované obnovení magistrátní komise pro otázky lodní dopravy a vodní cesty. Pokud se podaří obhájit odbornost a apolitičnost jejích navrhovaných členů a zvolit předsedu bez problematické minulosti, bude to skvělý signál. Výběr členů by měl reflektovat jejich odbornou erudici, propojení s praxí, kreativitu a výsledky v oboru. Jejich bezúhonnost je ovšem také klíčovou podmínkou. Bylo by to znamení, že magistrát začíná brát lodní dopravu vážně, má ochotu seznámit se s existujícími problémy a nalezl odvahu ke změně.

Můžeme se inspirovat v zahraničí?
Musíme se inspirovat v zahraničí! Zajistit pro lodní dopravu a její návaznou infrastrukturu politickou podporu a vymanit se z vlivu reliktů divokých 90. let. Měli jsme v Praze nedávno na návštěvě majitelku Saské paroplavby nebo ředitele londýnského přístavu. Nedokázal jsem jim nijak vysvětlit, jak je možné, že místní samospráva nemá žádný odborný orgán, který by nezávisle analyzoval a připravoval erudované podklady pro strategická rozhodnutí v otázkách lodní dopravy a správy vltavských břehů. Snad ve všech evropských městech, jimiž protéká splavná řeka, mají naše letité nevyřešitelné problémy již po desítky let elegantně vyřešené. Nevěřícně kroutili hlavou, že takový stav je možný. Doufám, že v dohledné době již nebudou mít právě tenhle důvod k údivu. Musíme umět přesvědčivě nastínit možnost dalšího rozvoje vltavských břehů a provozu na řece.

Jaké jsou v tomto ohledu priority?
Ty jsou dané: zlepšování životního prostředí v centru Prahy, zvyšování kvality života rezidentů žijících v sousedství nejfrekventovanější vodní cesty v Čechách, zajištění vysokého standardu lodní dopravy a služeb s ní spojených jak pro obyvatele Prahy, tak pro její návštěvníky. Ve skutečnosti je totiž důsledná ochrana přírodních a kulturních památek na pražských vltavských březích i na hladině řeky z pohledu města samotného tou nejlepší investicí do budoucnosti. Znalost historického vývoje vltavských břehů v Praze v posledních sto padesáti letech je pro stanovení funkční strategie regulace provozu na Vltavě a v jejím bezprostředním okolí nezbytná. Praha kontroluje pozemky na březích Vltavy. Díky tomu může velmi efektivně ovlivňovat podobu lodní dopravy na svém území a aktivity na vltavských nábřežích. Klíčovým nástrojem jsou v tomto směru nájemní smlouvy provozovatelů a dodržování Koncepce pražských břehů a Manuálu pro tvorbu veřejných prostranství. Absolutní samozřejmostí se musí stát rovný a nediskriminační přístup města k jednotlivým provozovatelům lodní dopravy a pobřežní infrastruktury, nad jejímž fungováním by město mělo vykonávat průběžný a účinný dozor. Podmínkou úspěchu je pravidelná a otevřená komunikace magistrátu s provozovateli lodí a s příslušnými podniky a orgány státní správy, zejména s Povodím Vltavy, Státní plavební správou a Ředitelstvím vodních cest. Pokud se to podaří, mohou být ještě před koncem volebního období současného zastupitelstva hlavního města Prahy nastaveny podmínky pro rozvoj života na Vltavě a jejích březích řádově lepším způsobem než dosud.

To jsou vesměs obecné záležitosti. Jak to vnímáte osobně?
O roce 2002 jsem se již zmínil, rok 2013 jsem zažil jako člen managementu Pražské paroplavby, která mně otevřela dveře do opravdového světa velké lodní dopravy s mezinárodní zkušeností. Tehdy jsem také získal dobré i špatné zkušenosti ze spolupráce s místní samosprávou i státní správou. Byla to pro mě ideální příprava na založení vlastní samostatné lodní společnosti bez kompromisů. Letošní hospodářský propad nás zastihl při rozvíjení lodní společnosti Presidential cruises (Prezidentské plavby). Ta stojí na třech základních pilířích: ekologii, úctě k tradici a profesionální službě nejvyšší možné kvality. Spojili jsme své síly se světovou hotelovou jedničkou, sítí Four Seasons a vybudovali v lodní dopravě ojedinělou službu. Spolupráce s Four Seasons je pro nás profesně neocenitelná. Byl bych rád, kdybychom se stali v Praze obecně uznávaným etalonem kvality a inspirací pro další provozovatele osobní lodní dopravy. Paradoxně je v tomto směru těžší dosáhnout uznání doma než u zahraničních kolegů, a především světové klientely, která nás již dnes vnímá jako zcela srovnatelné se službami ve velkých západoevropských městech, stojících na atraktivních vodních cestách.

V roce 2017 jste mi během rozhovoru řekl, že povodně pročistily i mezilidské vztahy. Co pozitivního si dokážete odnést z letošní karantény?
Povodně pročistily poměry a karanténa odkryla charaktery. To je dobře; alespoň víme, na čem jsme. Letos se ukázalo, že musíme stále přicházet stále s něčím novým a nikdy nesmíme podceňovat domácí klientelu. Jde o to, že bez společensky zdravého zázemí nikdy nevybudujete ekonomicky zdravou firmu. Pro nás to znamená nepracovat jenom pro bezprostřední profit, ale přinášet užitek i dalším. Rádi obnovujeme i věci kdysi běžné a nyní neprávem zapomenuté. Prahu viděnou z vody proměnila nízkorozpočtová turistická lodní industrie na standardní projížďky po notoricky známých lokalitách, které pro Pražany nemají příchuť objevu.

Která místa na Vltavě byste tedy Pražanům doporučil?
Mnohé z nejkrásnějších pohledů na Prahu z vody se naskýtají třeba z míst pod Alšovým nábřežím, kde kdysi bývaly velké říční lázně a plovoucí krámky rybářů. Chodilo se k nim po dlouhé dřevěné lávce, která se táhla v místě chybějícího pobřeží pod dnešní budovou Vysoké školy uměleckoprůmyslové a pod jižní polovinou Palachova náměstím. Tento malebný svět tu vznikl na počátku 80. let 19. století a zanikl až s likvidací drobných živností v 50. letech minulého století. Doufám, že brzy bude možné opět zajít do těchto míst bez nutnosti poobědvat v luxusní restauraci nebo si najímat loď. Umožní to plovoucí lavička Václava Havla, která do těchto míst může vrátit alespoň část kouzla zaniklého světa pražských podbřeží.

Na Vltavě trávíte denně spoustu času. Je v nejbližší době něco, co se bude vymykat?
Absolutním zážitkem bude určitě unikátní koncert, který bude mít na svědomí fenomenální britský houslový virtuos Daniel Hope. Uskuteční se letos 19. září přímo na hladině Vltavy pod dvojznačným názvem Hope for Prague. Jeviště pro tuto příležitost navrhli Šimon a Michael Cabanové, plovoucí hlediště bude na pontonech u Slovanského ostrova. Koncert bude jedním z vrcholů 24. ročníku festivalu Struny podzimu a o jeho významu svědčí i to, že ho v koprodukce s Českou televizí bude vysílat i kultovní francouzsko-německý televizní kanál ARTE, který již po dlouhá desetiletí přináší evropským divákům to nejlepší ze světa umění a kultury. Určitě nejsem sám, kdo se na něj těší, ale sám mám radost i z toho, že z hladiny Vltavy opět po dlouhé době zazní nádherný hudební pozdrav z Prahy celé Evropě i světu.