Helena Dvořáková vzpomíná, jak se s manželem poprvé setkala. Bylo to na Josefovské zábavě v Krahulově. „Jednou pro mě přišel vojín v letecké uniformě, kterého jsem u nás na zábavě ještě neviděla. Tančili jsme polku a docela jsme si rozuměli,“ říká a pokračuje: „Jenže to se nelíbilo klukům z naší vesnice, Pepa byl pro ně vetřelec ze sousední vsi. Ale nakonec jsme si ještě zatančili.“

Tím začala jejich známost. Mladá dvojice si poté psala dopisy. Josef Dvořák psal z vojenské školy v Popradu celé dva roky třikrát týdně. V neděli vždy za svou dívkou jezdil, i když se zpravidla viděli jen hodinu. Po ukončení školy byl převelen jako letecký mechanik do Mimoně, pak do Přerova a následně odešel do civilu.

„Až jednou moje maminka řekla, tak se vezměte, vždyť už spolu chodíte tři roky. Se smíchem na to vzpomínáme, ale možná bychom spolu chodili dodnes, což je v současné době moderní,“ říká žena, která tehdy ještě nosila dívčí příjmení Sobotková. Následně byla se zlatými prsteny požádána o ruku a řekla ano. Prsteny přitom byly dva, dříve nosili ten zásnubní i muži.

Kostým na míru

Svatba se odehrála v malém bytě na státním statku, kde nevěsta bydlela. „Hostů bylo šestadvacet, jenom nejbližší příbuzní. Mamka byla z šesti dětí, taťka z devíti, nešlo zvát všechny jako dnes,“ říká Helena Dvořáková a dodává: „Hostinu jsme měli ve vystěhované ložnici rodičů a vedle v kuchyni vařily maminky a tetičky svatební oběd.“

Samotná svatba proběhla nejprve na úřadě a potom v kostele ve Starči. „Po obřadu jsme jeli k fotografovi, kde jsme strávili více než dvě hodiny,“ vzpomíná si Josef Dvořák. Jeho žena si zase pamatuje, jak si na závěr dne polila kostýmek na klopě griotkou, tehdy nejlepším pitím. „Kostým byl šitý na míru od pánského krejčího a byl tak dokonalý, že jsem ho s mírnou úpravou měla ještě teď o svatbě diamantové,“ usmívá se.

Novomanželé nejprve bydleli u rodičů nevěsty, ale v malém bytě nebylo na početí dítěte ani pomyšlení. To se změnilo, když se podařilo sehnat dvougenerační dům v centru Luk nad Jihlavou. „Po dvou letech manželství se narodila dcera, za čtyři roky po ní syn. Když mužovi bylo třicet let a já zatoužila po třetím dítěti, bránil se, že už je starý, mě bylo sedmadvacet. Vyhrála jsem,“ vzpomíná stále vitální žena. Její radost jí ale kazil vpád okupačních vojsk. V srpnu 1968 byla zrovna první měsíc v jiném stavu a bála se, že začíná válka.

Všechny tři děti chodily do náboženství, což tehdy nebylo zcela bez problémů. Ředitel školy, kterému odevzdávala přihlášky, jí řekl, že přece vypadá jako rozumná paní a zároveň jí varoval, že se děti pak nedostanou na žádnou školu. „Přesto se dcera na ekonomku s problémy dostala a kluci se vyučili. Nyní máme sedm vnoučat. Všichni mají středoškolské vzdělání a pět dokonce vysokoškolský titul,“ říká s radostí v hlase.

Změnil se obřad i dary

Na otázku, jak zvládnout šedesát let spolu, mají manželé jednoduché vysvětlení. „Stojí za tím vzájemná láska, která pramení z víry v Boha. Nemalou zásluhu na soužití má práce na zahradě, udržuje člověka v pohybu, dává radost z rozkvetlých záhonů úrody zeleniny a ovoce a není času na zbytečné a hloupé dohadování,“ myslí si Helena Dvořáková. Přiznává, že poslední roky ale hůře slyší a manžel má problémy s pamětí. Těmto problémům se však spíše zasmějí, než aby byly důvodem k hádkám.

Shodou okolností měla před pár dny svatbu jejich vnučka, nabízí se tak srovnání svateb dnes a šedesát let zpět. „Naše svatba byla malá, vezl nás malý autobus, protože dříve tolik aut nebylo,“ začíná srovnávat babička a dodává, že její vnučka měla na svatbě přes sto hostů. „Obřad v krásně nezdobeném kostele za zvuku varhan a filharmonie se také nedá porovnávat,“ dodává děda.

Velkou proměnou prošly za více než půlstoletí svatební dary. „My dostali nádobí, dvakrát broušené vázy, stejné sousoší jelenů, příbory a podobně. Dnes si snoubenci udělají webové stránky, kam napíší, že nic nechtějí a tak dostávají svatební přání naplněná penězi,“ říká Helena Dvořáková.

Dnes ani nemusí novomanželé trávit odpoledne v ateliéru u fotografa. „Udělají si pár pěkných snímků v parku. Jinak se ale během dne fotí a natáčí každý jejich krok. Video pak ale dědeček s babičkou neumí pustit a marně dlouhou dobu čekají, až dostanou nějakou opravdovou fotku do ruky,“ zlobí se, ale jen naoko, Helena Dvořáková.