Pak začali vojáci obsazovat jedno stavení za druhým. Ve většině z nich kradli a rabovali. Hospodářská zvířata sehnali fašisté dohromady a později je odvedli do Vizovic. Tento úkol dostal hospodář Jiří Turýn, kterého později nalezli zastřeleného u vizovického zámku.

Obyvatelé vesnice nahnali ozbrojenci do hostince Antonína Ondráška, kde se pak bavili jejich fyzickým i psychickým týráním. V hostinci se odehrávaly také výslechy. Informace o partyzánech ale ze statečných prlovských obyvatel gestapáci nedostali ani krutým mučením.

Třiadvacátého dubna 1945 nacisté nakonec nesmyslně a brutálně povraždili dvacet tři prlovských občanů a vypálili osm domů. Do konce 2. světové války přitom zbývalo pouhých několik dní.

„Jsem přesvědčený o tom, že každý příčetný člověk v Evropě už tehdy věděl, že druhá světová válka končí a že se bude žít v míru. Přesto esesáci neváhali spáchat tyto bestiální vraždy,“ řekl v sobotu 20. dubna při pietní vzpomínce u památníku obětí Prlovské tragédie jeden z hostů, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radek Vondráček.

Zazněla čestná salva

Piety se tradičně zúčastnila řada hostů od politiků, přes zástupce Armády České republiky, pamětníků, starostů obcí až po desítky místních lidí. Památník obětí Prlovské tragédie zcela zakryly smuteční věnce, které k němu za doprovodu vojenské hudby z Olomouce přinášeli muži a ženy v uniformách. Zazněla státní hymna i čestná salva.

Vystřídala se řada řečníků. Jedním ze slov, které zaznělo od řady z nich, bylo slovo svoboda. A spolu s ním zdůraznění toho, že právě lidé v Prlově se svým postojem a statečností o svobodu pro budoucí generace také nemalou měrou zasloužili.

„Svoboda není dar. Svobodu je vždycky třeba vybojovat, i když to nese citelné, bolestné ztráty,“ zdůraznil pamětník válečných událostí, tehdejší rozvědčík 1. partyzánské brigády Jana Žižky vyznamenaný generálem Klapálkem medailí za chrabrost, plukovníka ve výslužbě Jan Hronek.

Odboj v Prlově měl podle jeho slov svá specifika. Celá obec vytvářela pro domácí odboj zázemí. Prlovjané se toho zhostili s vědomím všech rizik, která to mohlo přinést. Mimo jiné vytvořili dvě samostatné partyzánské jednotky.

„Nikdo je o tom nepřesvědčoval, nikdo je o to neprosil. A proto je třeba se na ty, kteří zde třiadvacátého dubna čtyřicátého pátého roku zahynuli, dívat nejen jako na pouhé oběti nacistické zvůle, ale jako na vojáky, kteří bojovali a padli v boji,“ řekl Jan Hronek.