„Mám pocit, že syn za ten rok s covidem strašně rychle dospěl. Moc se snaží, ale má to taky těžké. Je doma vlastně pořád sám, já i manžel musíme být v práci. Musí si poradit i s distanční výukou. Měla jsem z toho strašný strach, ale nějak to jde. Musí. Ještě, že jsou mobily a můžu mu alespoň občas zavolat,“ říká.

Zdůrazňuje, že pomáhá i babička, dcera, která ale už bydlí sama, a hlavně manžel. „Zaplať Pán Bůh, mám úžasného manžela. Při jarní vlně byl dokonce s malým přes měsíc doma, abych mohla do práce. Tehdy jsem přišla domů, bylo uvařeno, uklizeno a syn byl naučený. To bylo super. Teď vaří babička a syn k ní chodí na obědy. Je to velká pomoc, když přijdu z práce, na vaření a úklid už nemívám sílu. Snažím se o víkendu, kdy je někdy přece trochu volněji, ale to zase doháníme učení do školy, které jsme nestačili během týdne,“ uvádí Martina Kořínková.

„I dcera hned na jaře zajišťovala nákupy a pomáhala synovi s učením a stále mu pomáhá s angličtinou,“ doplňuje. Dodává, že Covid pořádně prověřuje partnerské a rodinné vztahy a je moc šťastná, že její rodina zafungovala a stále výborně funguje. Pohromadě se snaží být i při odpočinku. „Těšíme se na každou procházku nebo na hrátky s naším vlčákem. Je ale už starý, tak to na velké lumpačení není, ale nedávno jsme mu přivezli mladého parťáka, křížence. A zase je doma veseleji,“ usmívá se Martina Kořínková, která si váží každé chvilky, z níž může načerpat energii ke své práci. Je moc ráda, když večer najde chvíli času na popovídání s manželem u skleničky vína.

Stovky testů denně

V Ústavu mikrobiologie Fakultní nemocnice Plzeň, kde pracuje už 26. rok, jí procházejí rukama denně stovky PCR testů na covid. Stejně jako její kolegyně v současnosti pracuje bez ohledu na osmihodinovou pracovní dobu, a to i o víkendech, aby stačily všechny testy zpracovat. „Bývá jich denně až 800. Někdy si připadám jako Karkulka, protože běhám s košíkem mezi laboratořemi a odběrným místem mnohokrát denně. Za mrazu, za deště,“ říká.

„Poslední rok je pro nás hrozně vyčerpávající. Nejsme sice v přímém styku s pacienty s covidem a v denodenním kontaktu se smrtí jako třeba sestry, ale jedeme nepřetržitě abychom stihli udělat všechno co nejrychleji. Musíme zkontrolovat, zda vzorky souhlasí s průvodkami, napipetovat je do zkumavek, dát do přístroje a udělat řadu dalších operací. K tomu je hodně administrativy a do toho drnčí telefony. Lidé se ptají, jak jim dopadly testy, volají že jim ještě nedorazila sms," popisuje laborantka. 

A dodává: "Přitom všem musíme být pořád ve střehu, nesmíme se splést. Samozřejmostí je dodržování bezpečnostních opatření, pořád všechno včetně sebe dezinfikujeme a stále se za pochodu učíme nové věci. Například jsme se museli naučit zacházet s dvěma novými přístroji. A pochopitelně zpracováváme i všechny ostatní vzorky jako v minulosti. Je jich sice o trochu méně, ale zase ne o tolik. Upřímně řečeno, když se alespoň na chvíli můžu vrátit k tomu, co jsem dělala před covidem, úplně si to užívám."

„Teď ale musíme vydržet, potřebují nás lékaři a hlavně pacienti,“ zdůrazňuje, ale už se strašně těší až se její život vrátí zase do normálu.

Výborný kolektiv

Přednosta ústavu mikrobiologie Karel Fajfrlík nedá na svůj tým dopustit. „Naše laborantky a všichni ostatní jsou úžasní, mají rodiny, malé děti, ale chodí do práce ráno večer, o víkendech, nehledí na čas a své osobní volno. Jsou tu, kdy je potřeba. A nestěžují si nebo jen trochu. Jsem moc rád, že jsme takový kolektiv a všem za to moc děkuji,“ říká.

Dodává, že zpočátku narůstající objem testů museli stíhat s původním osazenstvem. „Na podzim loňského roku jsme už museli požádat o výpomoc studenty laboratorních oborů. Čtyři se střídali v laboratoři, další dva se věnovali administrativě. Pomáhají i vysokoškoláci z Biomedicínského centra. I dnes jsou v našem ústavu pracovníci, kteří se problematikou covidu zabývají intenzivněji, ale jinak se tato práce určitou měrou dotýká celého ústavu. Je jedno, jestli byl dříve někdo více bakteriolog, jiný více virolog,“ uzavírá přednosta.