„Pro babettu jsem postupně nadchl i mé kamarády z vesnice. Často jezdíme na různé výlety po Česku, maximálně na jeden, dva dny. Ale pořád mě to táhlo někam dál. Na internetu jsem zhlédl spoustu videí, především pak Nesmrtelné dědky, jak vyrážejí na velorexech, rikšách a jawách na různé tripy. Ti mě hodně inspirovali,“ vypráví Tomáš Vitásek.
Svou babettu začal na výletech s kamarády testovat. „Abych zjistil, co se s ní může a nemůže stát. Je pravda, že jsem do ní postupně investoval asi sedm tisíc korun, než byla pořádně vyladěná,“ vysvětluje.
Jeho prvním vzdáleným cílem se stal polský Kolobřeh. Měl naplánováno, že mu cesta potrvá týden. „Pak už bych musel jít do školy, takže jsem to potřeboval stihnout. Nakonec to byly jen čtyři dny. Dal jsem si hodně času jako rezervu, protože jsem předpokládal, že když motorka dá průměrně kolem 35 kilometrů v hodině a pojedu denně alespoň deset hodin, mohl bych urvat každý den 300 kilometrů,“ říká.
Zadek si musel zvyknout
První den se mu skutečně povedlo zvládnout vzdálenost 310 kilometrů. V dalších dnech pokračoval v podobném tempu a jízdu si velmi užil. „Při té rychlosti člověk stíhá vnímat i okolí. Navíc s tím nesmíte na dálnici, takže jsem jel po okreskách přes různé vesnice a zajímavá místa. To bylo fakt úžasné,“ popisuje. Bez bolesti se to ale neobešlo: „Chvilku to trvalo, než jsem otlačil zadek. Po dvou dnech už to šlo. Co se ukázalo jako problém, byla křeč do pravé ruky z neustálého držení plného plynu. Musel jsem to postupně rozcvičit,“ směje se.
Jakmile tělo nekomfortní jízdě trochu přivyklo, zanaříkal občas i stroj považské výroby, který musel uvézt dohromady více než sto kilo kombinované váhy výbavy, náhradních dílů, zásob a jezdce.
Bez základních znalostí jednoválce s výkonem dvou koní se Tomáš Vitásek neobešel. „Po cestě mi babetta například najednou chcípla. Zjistil jsem, že do válce nešla dost silná jiskra. Příčina byla zřejmě ve vibracích a povolily se kontakty. Musel jsem je důkladně překontrolovat, rozpojit, znovu spojit a pak už to zase jelo,“ vzpomíná.
Na čtrnáct set kilometrů dlouhém podniku se nevyhnul ani defektům. „Zadní kolo byl velký problém. Poprvé jsem píchl cestou tam ještě v Česku u Štětí. Pak byl klid, ale poslední den jsem to kolo sundával hned několikrát. Nejdříve když jsem o kámen prorazil plášť, ten jsem vyměnil, ale nato jsem postupně píchl tolikrát, až mi i došlo lepení. Už v Česku jsem pak musel shánět nové,“ popisuje své trable.
Konečně u moře
Nejlepší zážitek přišel ve chvíli, kdy konečně dorazil do polského pobřežního města Kolobřehu u Baltského moře. „Dovlekl jsem motorku na pláž, při tom jsem zjistil, že plně naložená babetta se v písku fakt blbě tlačí. Už bylo k večeru a trochu šero, i tak jsem se chtěl vykoupat. Takže jsem se rozeběhl a skočil do té studený vody, to bylo super. Až pak jsem zjistil, že je kolem mě fůra medúz. Opatrně jsem tedy vykráčel ven,“ vypráví.
Od návratu domů nemá Tomáš Vitásek v hlavně nic jiného, než kam svou babettu vezme na další dobrodružství. Tentokrát by to mělo být dál. „Plány jsou – tentokrát určitě s více lidmi. Kam přesně? Nápady jsou, ještě to ale nechci prozrazovat,“ uzavírá.
