Sotva přinesli meruňky do domu po prababičce, zvedl se silný vítr. „Začíná nějak moc foukat. Skoč zavřít dveře do sklepa,“ říká mu táta. U vchodu do sklepa se Vladimír krátce otočil. Jihozápadně od něj se tyčila hnědá stěna zvířeného prachu a hlíny. Zakrývala celý horizont. Blížila se. Vladimír za sebou zavřel dveře a zapřel se o ně zevnitř, aby je nerozrazil vítr.

Byly prosklené, takže skrz ně viděl na dvůr, přes který začaly létat věci. Stromy. A pak střecha od souseda. Všechno se to točilo v obrovském víru pořád dokola, jako v nějakém obřím trychtýři. Pak něco narazilo do skla ve dveřích a rozbilo je. Všude byla spousta střepů…

Téměř rok od řádění tornáda na jižní Moravě připomíná náves v Moravské Nové Vsi staveniště. Naproti radnice znovu roste stoletá restaurace U Sečkářů.
Rok poté. Tornádo muži zabilo bratra, stoletou rodinnou hospodu staví znovu

Molatovi přišli o dva domy a o sad. Přesně před rokem jim je vzalo tornádo. Přírodní síla, která na cestě mezi Břeclaví a Hodonínem zničila stovky domů a zmařila sedm lidských životů.

Příběhy jsou si tak podobné. Mnozí poškození na dny kolem tornáda a celý vyčerpávající rok už ani nemají sílu vzpomínat. Vracet se k bolesti.

Přesto stojí za to si je připomínat, jak uvádějí autoři knihy, která u příležitosti výročí teď vychází díky Jihomoravské komunitní nadaci. Jmenuje se … a pak bylo ticho a její podtitul zní Tornádo v Moravské Nové Vsi. Na jejím vydání se podílelo šest známých českých novinářů a fotografka Jana Plavec. Ta v Moravské fotila už bezprostředně po tornádu a pak se tam vrátila na jaře, aby pro knihu udělala portréty.

Následky tornáda na jihu Moravy: 

„Když jsem četla a editovala čtrnáct textů do knihy, došlo mi, že většina zpovídaných se shoduje na jedné věci – když ustal rachot utržených střech a padajících cihel, když přešlo to strašné hučení větru, vyšli všichni ven – a v němém úžasu zírali na trosky, v tichu, protože i ptáci odlétli s větrem. Tam se zrodil název knihy: … a pak bylo ticho,“ říká redaktorka knihy Klára Kubíčková.

Píp, píp. Smršť nadávek

A připomíná, že lidé z Moravské Nové Vsi neberou tornádo jenom jako čisté zlo a tragédii, která je potkala. „

Třeba Ivan Sečkař, jeden z majitelů hospody, kterou tornádo smetlo, když vzpomínal na to ticho, dodával se smíchem: Chvíli lidi mlčeli, jak jsme vylezli z baráků a koukali na tu spoušť. Ale jen chvíli, pak se hned začalo nadávat. To bylo jedno sprosté slovo vedle druhého. To kdyby měli dávat v televizi, tak by se jen pípalo a pípalo, pípnutí místo každé nadávky! A samozřejmě, stejně jako všichni ostatní, se kterými jsme mluvili, žasnul i zpětně nad tím, kolik dobrovolníků přijelo a jak moc lidí pomáhalo,“ dodává Kubíčková.

Památník na ničivé jihomoravské tornádo a jeho oběti chce z desítek trámů vytvořit akademický sochař Michal Blažek. V Moravské Nové Vsi opravuje ve spolupráci s místní firmou i poškozené sakrální památky, kříže a sochy.
Ježek z trámů. Památník připomene tornádo a jeho oběti, říká sochař

Za nadací i vydáním knihy stojí Zlata Maděřičová. S rodinou o dům nepřišla, ale během měsíců obnovy po spoušti spali provizorně v jeho sklepení. Vybavuje si všudypřítomnou pomoc. „Vlna filantropie, která se bezprostředně po tornádu vzedmula, trhala všechny zatím známé rekordy dárcovství. Lidé ale nedávali pouze peníze a materiální pomoc. Dávali to nejcennější, co mají – svůj čas a energii,“ připomíná dobrovolníky.

Jak dodává, přírodní katastrofa způsobila obrovské materiální škody, zmařila sedm lidských životů, ale zároveň ukázala, že Česká republika má vyspělou občanskou společnost, na kterou můžeme být právem hrdí. Proč se rozhodla knihu vydat? Aby si díky čtrnácti příběhům z Moravské Nové Vsi mohli nejenom místní připomínat právě tu vlnu solidarity a sousedské sounáležitosti.