Houra tvořil především v ateliéru v Hrnčířské ulici. Ale i doma ve Všebořicích a v půjčeném bytě v Praze či na chalupě nedaleko Lovečkovic na Litoměřicku. Za sebou jakoby mimoděk nezanechával jen linoryty, exlibris, obrazy anebo díla do veřejného prostoru. Tedy všechno to, čím je známý. Osobitě pomalovával a popisoval knížky, svým dětem Janě a jejímu bratrovi posílal na školy v přírodě ručně malované pohlednice-skládanky.

Na chalupě založil knihu, kam návštěvy otiskovaly své ruce, přání, verš či dedikaci. „Byl hyperaktivní, pořád pracoval a psal si i deníky,“ popisuje otcovo tvůrčí chrlení Bednářová. Dodnes o tom svědčí i regály plné datovaných sešitů. Nebo třeba dřevěný koníček, kterého Houra už v pozdním období vysochal pro vnučku.

Pražská mozaika zdobí nejen naše hlavní město:

Pražská mozaika
Pražská mozaika není jen ta „pražská“, chodíme po ní v celé zemi

Tvůrci na podobnou intenzivní činnost obvykle potřebují samotu a klid. Houra ale u sebe podle pamětníků vyloženě potřeboval rodinu. Anebo alespoň společnost přátel, s nimiž rád vedl ustavičný dialog. I mezi kamarády ale stíhal poslouchat hudbu, kterou miloval.

„Dokázal být zkrátka dvojkolejný,“ komentuje to novinář Michal Mašek. Ten se s Hourou seznámil v první polovině 80. let a patřil k přátelům, kteří pravidelně navštěvovali jeho ateliér. Ten měl Houra v činžáku na samém konci Hrnčířské ulice až do roku 2006, kdy zemřel. Řada podobizen Ústí na jeho dílech s motivy Benešova mostu, Labe a Střekova nabízí právě výhled z okna „aťasu“. Tak Houra a jeho blízcí říkali prostoru ateliéru až úplně nahoře v dlouhém činžáku nedaleko Mírového náměstí.

Hourova dcera, doktorka Jana Bednářová, s jedním z děl výtvarníka.Hourova dcera, doktorka Jana Bednářová, s jedním z děl výtvarníka.Zdroj: Deník/Jaroslav Balvín

Atmosféra tady byla velmi živá. „Seděli jsme u něj třeba čtyři. On si něco ryl, ale přitom se s námi bavil, vnímal nás a normálně na nás reagoval. A zároveň poslouchal Janáčka, nebo i třeba šansony Marie Rottrové,“ líčí Mašek.

Mistrově rodině se jeho obklopování veselou a často i ovíněnou společností moc nelíbilo. „Máma ale přistoupila na to, že dělá něco výjimečného. Byla submisivní, asi ho nesmírně obdivovala. Měl v ní ovšem ohromné zázemí,“ popisuje doktorka Bednářová.

Vyhození z fakulty

Ačkoli ale měla paní Hourová na starosti každodenní fungování domácnosti, její manžel rodinu do značné míry zajišťoval finančně. A to ačkoli byl po vyhození z Pedagogické fakulty v Ústí v 70. roce při prověrkách po ruské okupaci celý zbytek života na volné noze. Což nebylo v dekádách socialismu zrovna běžným zvykem.

Pro malou Janu Bednářovou byl tatínek osobní kotvou. „V občanské výuce jsme se třeba učili o válce, hrozně jsem se bála. Byl ve mně ale pocit, že ať se bude dít cokoli, táta se o nás postará,“ líčí doktorka s tím, že jistotu v ní vzbuzovala nejen osobnost, ale i tělesná konstituce Houry. Ten byl lidově řečeno kus chlapa.

Dveře kostela sv. Vojtěcha v Ústí, které umělecky zpracoval Miroslav Houra.Dveře kostela sv. Vojtěcha v Ústí, které umělecky zpracoval Miroslav Houra.Zdroj: Deník/Jaroslav Balvín

V soukromé ordinaci má doktorka dodnes tatínkovu fotku a pořád ho asi do určité míry vnímá jako ochránce. O tom svědčí i to, že na krku nosí brož z jednoho z jeho exlibris. Jako svého druhu talisman. Připouští však, že zcela idylicky začala otce vnímat až s velkým odstupem. „Jako dítě jsem na něj měla často vztek. Dospělí na chalupě a jejich pití vína, to mi nebylo příjemné. My s bratrem chtěli někam, kde jsou děti,“ líčí doktorka Bednářová.

Popisuje i další peripetie soužití. „Museli jsme absolvovat vernisáže, cepoval nás, jak se máme tvářit. Vozil nás na koncerty vážné hudby, když nám bylo deset, nebavilo nás to,“ dodává doktorka. Ale hned jedním dechem doplňuje, že otec s ní byl ochoten jet na týden na lyže a rodinu vozil k moři do Jugoslávie.

V Hourově díle je mnoho biblických i mytologických odkazů. Znalci si ho cení i pro znovuobjevení funkce obrazového rámu. Houra byl jeden z prvních umělců, snad od doby secese, který znovu chápal rám nikoli jako ohraničení obrazu. Ale jako jeho součást a pokračování děje. Sám o těchto svých obrazech kdysi řekl: „Obraz má proto rám, aby malíř věděl, kde skončit. Plastičnost reliéfního rámu nádherně chutná po zápasu s konkrétním materiálem. Lipové dřevo medově voní, i když závěrečná polychromie, voskování původní chutě přehluší. Proces vzniku je pro autora větším zážitkem než výsledný tvar. Dlouhý čas se k principu spojení obrazu s reliéfním rámem vracím. Musím se vracet. Je to posedlost.“

Kvůli svíčkám málem oslepl

Silnou vůli tvořit měl Houra už od dětství. „Když si začal kreslit, jeho tátovi vadilo, že to dělá i večer, že se utrácí za elektřinu. Tak si svítil svíčkou, a aby si šetřil oči, vždycky si jedno oko zalepil. Málem kvůli tomu oslepl,“ popisuje kardioložka a dodává, že Hourův otec, její dědeček, ho dal proti jeho přání dělat umění na vojenskou školu. Musel z ní jednou v noci utéct, aby otce přesvědčil, že takhle nalajnovaná kariéra nevyjde.

Hourův kamarád, publicista Michal Mašek, s jedním z děl výtvarníka.Hourův kamarád, publicista Michal Mašek, s jedním z děl výtvarníka.Zdroj: Deník/Jaroslav Balvín

To, jak líčí Hourovu pozoruhodně tvůrčí, až hyperaktivní osobnost jeho dcera s Michalem Maškem, vzbuzuje otázku, nakolik se jeho dcera „potatila“. „Za ty geny mu vděčím. Dělám sice něco jiného než umění, šéfuju urgentu. Ale sloužím v nemocnici třeba pět dní v kuse, a pak jdu rovnou do privátní ordinace. Nemusím ani spát, a ještě mě to baví,“ popisuje primářka Bednářová.

Z Jany Bednářové je cítit, že ji mrzí problematický pohled na Hourovo umělecké dědictví po roce 1989. Řada lidí ho automaticky má za režimního umělce. Tento cejch Houra patrně získal především v souvislosti s obří mozaikou na ústeckém magistrátu. Na té bylo před revolucí napsáno, že veškerá moc patří do rukou pracujícího lidu.

Pod Římem se skrývala tisíce let stará mozaika z mušlí a korálů:

Archeologové našli pod Římem neuvěřitelně zachovalou mozaiku
Poklad z mušlí a korálů. Pod Římem se ukrývala tisíce let stará vzácnost

Michal Mašek ale připomíná, že nápis nebyl z umělcovy hlavy. „A navíc“, dodává novinář s humorem, „když maloval Michelangelo Sixtinskou kapli, tak mu tam pod lešením taky chodil papež a říkal, tohle ne a tohle možná…“

Hourův přítel rovněž poukazuje, že hlavním inspiračním vzorem k mozaice v Ústí byly Hourovi mexické monumentální nástěnné malby Diega Rivery. Ty jsou v uměleckém světě ceněné bez ohledu na to, že o komunistickém zapálení zrovna tohoto tvůrce není pochyb.

Miroslav Houra se narodil 3. srpna 1933 a zemřel 19. ledna 2006. Tematická i žánrová šíře jeho díla je úctyhodná: věnoval se malbě, kresbě, volné a příležitostné grafice, monumentálním realizacím pro architekturu včetně mozaik, dřevořezeb, mříží, vitráží, tkaných i netkaných tapisérií i ilustraci. Činorodý byl i v četných uměleckých sdruženích a spolcích. Od roku 1960 žil v Ústí nad Labem, brzy se stal členem grafického spolku Hollar, skupiny Objekt a Sdružení českých výtvarných umělců. Získal čestná uznání včetně toho od spolku exlibristů v Lublani. Od roku 1960 uspořádal víc než 100 samostatných výstav a obdržel řadu cen za grafiku a ilustrace.