Na výlet na jízdním kole si vyráží mnoho lidí. Ovšem málokdo se vydá na trasu dlouhou přes tři tisíce kilometrů až do Španělska, navíc na vysokém kole. V Hradci Králové takový člověk žije. Je jím osmačtyřicetiletý Ivan Burkert. Ve čtvrtek v knihkupectví Kosmas křtil svoji knihu, která je jeho deníkem z cesty doplněná fotografiemi. V ní shrnuje zážitky z Hradce Králové až do španělského Santiaga de Compostela, kam vyrazil loni 3. června.

Rozhovor

Kdy jste se poprvé seznámil s velocipedem?
Poprvé jsem velociped viděl jako malý kluk. Zlomový okamžik přišel, když jsem před dvěma a půl lety viděl Pepu Zimovčáka na Tour de France. Hodně mě nadchlo, jak se škrábal na nejvyšší místo závodu, a už mně to zůstalo.

Tak to není zas tak dávná minulost. Po roce jste se rozhodl vyrazit na cestu, která je dlouhá přes tři tisíce kilometrů. Proč zrovna taková dálka?
Chtěl jsem si zkusit, co na vysokém kole Pepa (Zimovčák – pozn. redakce) dokáže. Když jsem s ním začal jezdit akce pro děti jako doprovod, tak mně bylo hloupé, že na tom kole neumím jezdit. Řekl jsem si, že si je pořídím. Když jsem kolo měl doma a kroužil jsem kolem Hradce, tak mě lidé zdravili. Rozhodl jsem se nebýt tady za kašpara a chtěl jsem zkusit větší dálku. Pepa na stejném kole objel nejslavnější závody - Tour de France, Giro d'Italia aVuelta. Byl jsem se na všech podívat a před jeho výkonem smekám klobouk. Den po něm jel peloton profesionálních cyklistů.

Jak jste se na cestu připravoval?
Tři tisíce kilometrů se nedá jet bez ničeho. Když jsem dostal do hlavy nápad spojit vysoké kolo s cestou do Santiaga de Compostela, kterou jsem toužil jít i pešky, tak jsem z Pepy lámal, za jak dlouho si zvykne zadek. Říkal mi dvě stě hodin, což jsem asi odjeto neměl, ale něco jsem najezdit musel.

Jak dlouho vám pouť trvala a kolik kilometrů jste denně urazil?
Cesta trvala zhruba měsíc až k Atlantiku. Cíl byl Santiago, ale byl k tomu přídavek v podobě nejzápadnějšího místa Španělska. Když jsem v Alpách zlomil řídítko, tak jsem toho moc nenajel. Nejméně jsem urazil 64 a nejvíce 170 kilometrů. Průměr byl mezi 120 a 140 kilometry.

Jaké kouty Evropy jste projel?
Z Čech jsme se dostali přes Všerubský průsmyk do Německa, kolem Bodamského jezera do Lichtenštejnska a Švýcarska. Přes Itálii jsme přejeli do Francie a Španělska.Když jsme dojeli k první ceduli na Santiago, tak jsme se radovali. Na ceduli ale byl údaj 820 kilometrů, což nás zase usadilo.

Měl jste komplikace?
Ty nastaly už druhý den v Brdech, kdy se mi svlékla guma z kola a letěl jsem třicet metrů po asfaltu. Všechno málem skončilo v nemocnici v Klatovech, kde mně při prvním snímkování oznámili, že mám asi zlomenou lopatku. Pak se ukázalo, že je jen naražená a doporučili mi den klidu. Neřekl jsem jim, kam jedu, tak mě dovolili na kolo sednout. Druhý den jsme udělali nutné opravy. Po večerech jsem moc nespal, protože rameno bolelo. Až v Hradci doktoři zjistili, že mám zlomené rameno a lopatku.Když zjistili, že jsem s tím měsíc jezdil, tak byli překvapení. Další krizový moment nastal zhruba 250 kilometrů před cílem, kdy mi u silnice ukradli kolo. Měl jsem naštěstí od Zimovčáka půjčené ještě jedno kolo s menším průměrem do kopce. Jedinou vadou bylo, že kolo nemá brzdu, takže jsem musel jet bez brzdy. Do Santiaga jsme se ale dostali.

Jaké byly reakce lidí, kteří vás potkávali?
Když jsem si kolo pořizoval, tak jsem netušil, jaké ohlasy bude vyvolávat. Co se dělo v Alpách, když jsem vyjížděl na sedla, jsem nečekal. Mávala mi rodinka s dětmi, motorkáři se pouštěli řídítek a ukazovali palce nahoru a tleskali. Podpora lidí byla neskutečná. Díky ní jsem v podstatě ty vrcholy vyjížděl.

Doprovázel vás po cestě někdo?
Původně jsem chtěl, aby se mnou jela půl cesty manželka a druhou část táta. Žena mi řekla, že jsem blázen, ale otec pravil, že je pro každou srandu. Ten se mnou jízdu doslova protrpěl. Popojíždět přes půl Evropy po pár kilometrech, zastavovat ve vedru. Nejhorší byla města. Já jsem na něj potřeboval vidět, aby mě navigoval. To byly nejdrsnější okamžiky.

Z cestovního deníku Ivana Burkerta

27. den - 29. července 2010
Jak jsme to měli doteď krásně rozjetý, tak mezi Monforte a Chantadou nám začíná ta dnešní pakárna. Jedu v děsném vedru skoro tři čtvrtě hodiny proti kopci a nevím, jestli je táta přede mnou nebo za mnou. Vysušenej jak treska volám, jestli se něco neděje. A děje. Jsme každý na jiné silnici, ale po chvilce se sjíždíme. Pakárna ale nekončí. Nejdříve si dáváme jeden bludný kopec tam a zpátky a pak začíná ta pravá španělská korida. Silnice je totálně rozflákaná. Je to tu samá díra a jen čekám, co kde rupne na kole. Sjezdy 
z kopců jsou obzvláště pikantní. Asi po osmi kilometrech utrpení neváhám a přehazuju kolo přes mez a svodidla na vedlejší „autoviu”. Je tu zákaz vjezdu kol, ale můžou mě všichni boskat. Velociped na značce není. Chuťovky však pokračují. Sjíždíme prudce do kaňonu řeky Miňo. Brzdící boty strouhají gumu na zadním kole jak ořezávátko. Přezouvám se, ale není to o moc lepší. Guma je úplně žhavá a rychle ubývá. Jdu tedy z kopce pěšky.