Kliknutím zvětšíteRino Susík z krušnohorského městečka Meziboří moc dobře zná kvílení sirén, výbuchy nad hlavou a trosky budov po vylezení z krytu. Tohle peklo zažil jako školák při bombardování chemičky u rodného Záluží na Mostecku. V letech 1940 až 1945 se mu rozbušilo srdce mnohokrát. S ostatními dětmi, ženami a muži ze vsi čelil stovkám poplachů a sedmnácti náletům, při kterých zahynulo v továrně a jejím okolím přes 1 600 lidí.
„Bylo to strašné, ale museli jsme to přežít,“ vzpomíná 88letý senior, jak s rodinou prchal do bezpečí. Se sousedy tehdy nebyli namačkaní v metru jako dnes Kyjevané ostřelovaní ruskou armádou, ale tísnili se v hlubinném uhelném dolu, do kterého jim pomáhali sfárat havíři. Proto když pamětník přinesl do Mostu věci pro ukrajinské uprchlíky, byl nesmírně rád, že tentokrát může lidem v podobné nouzi pomáhat on.
Manželka mu doma všechno pěkně zabalila do tašky na kolečkách, takže ráno nasedl v Meziboří na autobus, v Litvínově přestoupil na tramvaj a v centru Mostu pěšky pomalu došel do sběrného místa u 1. náměstí. Po hodině cestování dobrovolníkům předal hlavně teplé oblečení, protože venku stále mrzne.
„To, co teď prožívají ukrajinské děti a jejich rodiče, naprosto chápu. Už jenom proto, že jsem měl i tři sourozence, se kterými jsem za války utíkal do krytu,“ vypráví senior.
V Záluží prožil celou 2. světovou válku
Když byl letecký poplach, půlka vesnice podle něj prchala kilometr do jedné šachty a půlka do druhé podle toho, kam to bylo blíž. Jeho tatínek dělal na šachtě, takže malý Rino často vybíhal i v noci ze Záluží jen s maminkou a sourozenci. V zaprášené uhelné štole spali v oblečení, ve kterém přiběhli. „Někdy jsme sfárali, a za hodinu poplach odvolali, takže jsme byli brzo doma. Jednou jsme ale byli dole dva dny, protože vypnuli proud a nemohli nás dostat nahoru. Tatínek, který tam byl s námi, musel vylézt 165 metrů po žebřících, skočil domů pro nějaké jídlo a pak se k nám vrátil,“ líčí senior riskantní pobyt v podzemí.
Dnes by něco takového nebylo možné, protože hlubinné doly na Mostecku jsou zrušené. Poslední hlubina, důl Centrum z roku 1889, se zavřel v roce 2016.
Uprchlíky z Ukrajiny čeká klidnější a důstojnější prostředí. Do pomoci s ubytováním se prostřednictvím Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině zapojila Střední škola technická Most, která ve svém areálu v mosteckých Velebudicích provozuje Domov mládeže s kapacitou 420 lůžek. Pro potřeby běženců škola vyhradila 160 volných postelí. Nepřetržitá služba připravené pokoje průběžně předává potřebným. „Přijíždějí po skupinkách,“ sdělila ředitelka školy Radmila Krastenicsová, která jako jedna z kontaktních osob slouží i v noci a ubytovávala už o víkendu.
Ve středu 8. března dopoledne bylo ve velebudickém internátu celkem 26 běženců, z toho pět dětí do 6 let a jedenáct dětí od 6 do 18 let. První, sedmičlenná skupina žen a dětí přijela v sobotu 5. března večer. Ohlášen je příjezd dalších uprchlíků. Ředitelka očekává, že dosud volná lůžka se brzy zaplní.
Ukrajinští běženci bydlí v sektoru, který má vlastní vchod a zázemí. Jejich přijímání a pobyt neomezuje provoz ostatních částí domova ani školy. Ta běžencům zajišťuje také snídaně, obědy a večeře. Nyní probíhá jednání o možné výuce českého jazyka pro cizince. Škola zároveň druhým týdnem pořádá ve svém vestibulu sbírku materiální pomoci, do které se zapojují hlavně žáci, rodiče a zaměstnanci. Ubytovaní uprchlíci využívají hlavně hygienické potřeby. Děti dostávají na uvítanou hračky.
Ústeckým asistenčním centrem, které funguje nonstop a pro celý kraj, prošlo od čtvrtka 3. března přes 1 200 lidí prchajících z Ukrajiny před válkou. „Potíže může do budoucna působit nedostatek tlumočníků do ukrajinštiny, kteří jsou nejpotřebnější u administrace,“ sdělila mluvčí Ústeckého kraje Magdalena Fraňková. Krajský krizový štáb proto hledá dobrovolníky na pomoc s překládáním, kteří by také ulehčili běžencům orientaci v novém prostředí.
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
