Je to ale také název pro symbolické zobrazení scény s motivy biblického ukřižování, jejíž instalování v kostelích je tradiční součástí Velikonoc, coby nejvýznamnějších křesťanských svátků.

„Z úcty ke křesťanskému Spasiteli při posledním zastavení na jeho cestě utrpením se na stráži Božích hrobů zejména o Velkém pátku a Bílé sobotě střídali nejvýznamnější představitelé místních zastupitelstev, členové nejrůznějších spolků, pomodlit se a donést drobnou kytičku chodívali všichni,“ připomíná Tomáš Gross z Národního muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Právě v rožnovském skanzenu posledních několik let tradici stavění Božího hrobu také udržují. K vidění je vždy v kostelíku svaté Anny v Dřevěném městečku. Letos bohužel veřejnost o tuto možnost přišla. Kvůli koronaviru je Valašské muzeum v přírodě stále uzavřené. Pracovníci skanzenu tak Boží hrob nabízejí ke shlédnutí alespoň na webových stránkách muzea.

Transparentní mozaikový Boží hrob v muzeu je skvělou ukázkou umu zdejších odborných pracovníků, kteří vrací zpět do života artefakty, jež se jim do rukou dostanou v mnohdy velmi špatném stavu.

Mistrovská práce

Unikátní artefakt pochází z 2. poloviny 19. století z dílny olomouckého mistra sklenáře Eduarda Zbitka. Jde o mistrovskou práci rodinné dílny specializující se po několik desetiletí na výrobu mobilních oltářů, božích hrobů a lurdských jeskyní. Dílna navazovala zřejmě na činnost sklenáře Antonína Zbitka (1786 – 1866), tvůrce mnohých vitráží, lustrů a podobně zejména v moravských a slezských chrámových prostorech.

„Při svých realizacích dílna využívala skleněného materiálu z produkce Jabloneckých skláren. Zbitkovy Boží hroby svým charakterem pozoruhodně propojují liturgii a prvky lidové zbožnosti,“ poukazuje Tomáš Gross.

Odhaduje se, že dílna mezi léty 1846 až 1914 vyrobila okolo tisícovky těchto Božích hrobů, které se prostřednictvím železnice dostaly do celé katolické Evropy. A také do zámoří. Do dnešních dnů se jich podařilo identifikovat okolo desítky kusů (ne vždy v ideálním stavu), a to převážně na území bývalého Rakousko-Uherska.

V České republice se několik menších dochovalo zejména v českobudějovické diecézi (Doudleby, Kaplice, Rapšach, Paseka), jeden z rozměrnějších známe z kostela sv. Mořice v Olomouci.

Sloužil do 90. let

Do muzejních sbírek Zbitkův Boží hrob darovala v roce 2005 Římskokatolická farnost v Novém Hrozenkově, kde se první záznamy o něm objevují v inventáři fary už před rokem 1873. V kostele se využíval až do poloviny 90. let 20. století.

„Teprve při muzejní dokumentaci se ho kurátorům Valašského muzea v přírodě podařilo ztotožnit s produkcí Zbitkovy olomoucké dílny. Následoval archivní a terénní průzkum,“ upozorňuje Tomáš Gross.

V letech 2013 a 2014 následoval rozsáhlý restaurátorský a konzervační zásah, na němž se podílel Ateliér restaurování a konzervace uměleckých děl na papíru a souvisejících materiálech Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli a Oddělení péče o sbírky Valašského muzea v přírodě.

Repliky scházejících skleněných kamenů vyrobil Ondřej Zajíc z dílny broušení a rytí kamenů ze Střední umělecko-průmyslové školy a VOŠ v Turnově.

O Květné neděli 29. března 2015 se Boží hrob dočkal své obnovené premiéry, kdy mu ve skanzenu slavnostně požehnal novohrozenkovský rodák, farář Petr Dujka.

„Boží hrob je sice viditelná věc, symbolizuje ale neviditelný vztah člověka k Bohu, ke Kristovu utrpení,“ zdůraznil už dříve Petr Dujka, který je v současné době správcem farnosti v Dolní Bečvě.

Přiznal, že k tomuto konkrétnímu artefaktu má hluboký vztah. „Strávil jsem před ním dlouhé hodiny. Praxe je totiž taková, že farníci vždy u Božího hrobu drží jakousi hlídku. Modlitba v tuto chvíli působí jako lék,“ řekl Petr Dujka.