Ústečanka Jaroslava se věnuje dost neobvyklému koníčku, urbexu. Tedy prozkoumávání a fotografování opuštěných budov. Na jednu z výprav jsem vyrazil s ní, abych zjistil, jaký urbex je. „Přináší s sebou zvláštní druh adrenalinu, nikdy nevíte, co se stane,“ říká mi.

Mým prvním navštíveným objektem byla neobývaná vila v Ústí nad Labem. V roce 1905 ji nechal vybudovat hlavní pokladní zdejší spořitelny Karl Lindner. Žila zde rodina se třemi dětmi a služebnou. Podle dostupných materiálů byl dům do devadesátých let minulého století obydlený a v dobrém stavu. Pak začal chátrat a v současné době jej využívají lidé bez domova pro občasná přespání v suchu.

Vstup na pozemek vedoucí k vile je dobře viditelný. Podél silnice vede kamenná vysoká zeď, v níž je prostor, kde dříve bývala brána. Po průchodu se dostávám k neudržovaným stromům a po vyšlapané cestě ke vchodu. Kolem této vily jsem dvacet let jezdil za babičkou na chatu, teď se konečně podívám dovnitř. Tato představa mi udělala radost.

Wolfelova/Weinmannova vila  Zdroj: YouTube.com/UrbexCZ

Urbexeři se řídí nepsaným pravidlem: „Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy.“ Jako absolutní nováček se tím chci řídit také. Na místě, kde dříve bývaly dveře, nebylo nic, po několika schodech jsem se dostal do přízemí vily. „To je obrovské,“ prolétne mi hlavou.

Uvnitř je nepořádek. Nechali ho tu lidé, kteří si tuto lokalitu vybrali jako své přechodné bydliště. Konzervy, plechovky, plastové lahve nebo krabičky od cigaret. Po několika krocích jsem o něco zakopl. Na zemi byl kus jakési dřevěné konstrukce, kterou jsem předtím neviděl, protože jsem se rozhlížel po stranách.

Prozkoumali jsme přízemí a přišli jsme ke zbytku schodiště, které vedlo do prvního patra. „Já půjdu první, až dojdu nahoru, tak můžeš jít. Ať to nezatěžujeme oba,“ řekla mi Jaroslava a vydala se nahoru. Zhruba v polovině bylo schodiště hodně poškozené a výrazně užší. „Drž se co nejvíce u strany, nechoď na okraj, to fakt není bezpečné,“ poradila mi, jak překonat tuto zatím nejobtížnější pasáž.

První patro bylo rovněž hodně poničené, kusy zdí vybourané, kromě všudypřítomného prachu a odpadků zde bylo také staré a roztrhané oblečení. Už jsem se cítil jistější, počáteční strach a nervozita byla pryč. Tento pocit jsem měl ale jen do chvíle, než jsem přišel do místnosti, jejíž podlaha se na druhém konci propadla o patro níž a vzniklá díra zasahovala zhruba do poloviny místnosti. „Tam bych vůbec nechodila, to není bezpečné,“ řekla mi průvodkyně. „To není, ale když půjdu tady podél zdi, možná by to šlo,“ odpověděl jsem jí.

Touha objevovat

Věděl jsem, že průchod místností není úplně bezpečný, zároveň ale touha objevovat neznámá zákoutí a prostory byla velmi silná. Na první pokus jsem nenašel odvahu a vrátil se do bezpečnějších částí vily. O něco později jsem se tam vrátil s odhodláním, že se dostanu do místnosti, která je jinak nepřístupná. Tou dobou jsem už věděl, že pokud půjdu po místech, kde jsou trámy nebo železné výztuže, měla by to být relativně bezpečná cesta. Hodně pomalu jsem se proplazil podél stěny a dostat jsem se tam.

„Je tam něco zajímavého?“ volala na mě kamarádka. „Kromě bot, několika novin a lahve od piva ne,“ odvětil jsem. „Mohl bys to, prosím, vyfotit?“ zněla její prosba. To byl ovšem problém, nebylo jak. „Nemám u sebe mobil. Já ho nechal na balkoně. Kdybych žuchnul dolů, tak ať je v pohodě aspoň on.“ Následoval hlasitý smích nás obou. Vrátil jsem se pro mobil a nafotil několik snímků.

Prozkoumali jsme horní patro a pak jsme znovu pomalu a opatrně slezli po schodech do přízemí. Udělali jsme fotografie pěkného dřevěného obložení stropu, které se v jedné z místností dochovalo. Následně jsme prošli na zahradu a tím skončil můj první urbex.

„Jak se ti to líbilo?“ zeptala se mě Jaroslava. „Je to zajímavý adrenalin. Nebál jsem se, že potkám nějakého cizího člověka, daleko větší strach jsem měl z toho, že se někde propadnu. Prakticky celou dobu jsem vyhodnocoval, zda je cesta k poznání dosud neprozkoumaných částí této vily bezpečná,“ zhodnotil jsem mou první výpravu. Pokud bych měl příležitost, šel bych na urbex rozhodně znovu.