„Poté jsem se přes pohoří vydal do vnitrozemí Koreji, kde jsem míjel hezké malé vesničky s melounovými a rýžovými políčky. Zajímavé je také, že na nich pracují lidé, kterým je třeba 90 let,“ vypráví dobrodruh.

Na cestě zjistil, že Japonci a Korejci jsou velmi pracovití a ochotní lidé, kteří se mu za každé situace snažili pomoci. Domluva s nimi ale byla těžká, anglicky uměl málokdo.

Znají Čáslavskou

„V Naganu jsem se Japonců ptal, jestli si pamatují, kdo vyhrál v hokeji při olympiádě v roce 1998. Že to byla Česká republika, si nikdo z nich nevzpomněl. Když jsem ale někomu řekl jméno Věra Čáslavská, lidé začali vzpomínat a usmívali se,“ pokračuje Kovář. Setkával se také se zvířaty, především s hady a hromadou hmyzu, kterého je v Asii daleko více.

Drzá opice

„Potkal jsem obří brouky, kteří na mě nalétávali a kousali mě, a také opici, která na mě útočila. Obsadila moje kolo a nechtěla mě k němu pustit zpátky, snažila se mi z něho sebrat tašku s jídlem. Prskala a dělala proti mně takové výpady,“ popisuje.

Během tří měsíců pětkrát píchnul a čtyřikrát měnil pláště, zraněním si prošel sám, když si o kámen rozřízl ruku. „Přišel jsem na pohotovost se zápěstím zavázaným v zakrváceném tričku a sestry se začaly plašit. Když jsem jim řekl, že pojedu ještě tři tisíce kilometrů na kole, doktor na mě jen nevěřícně zíral. Ale dali mi ruku do pořádku, a pak se se mnou fotili,“ dodává s tím, že fotit se s ním chtěli i politici, kteří vyšli do ulic, jelikož v Japonsku byly volby.