S otcem, který pořád pracuje v charkovské továrně na léčiva, a matkou, která se doma stará o babičku, si teď 17letý chlapec denně volá z domu na okraji Ústí nad Labem.

Než se dostal do krajského města, čekala ho tisíce kilometrů dlouhá cesta přes několik států. „Do Lvova jsem cestoval vlakem, odsud autobusem k polským hranicím. Pak do Lublinu a Varšavy, kde jsem strávil dva dny. A potom jsem si koupil lístek na vlak do Prahy,“ rekapituluje Vadim. Na pražském hlavním nádraží se jeho cesta náhodou zkřížila s tou Zuzany z Ústí, která tam s dalšími dobrovolníky pomáhala ukrajinským běžencům.

Vadim pak sice z Prahy zamířil ještě dál, do Berlína za kamarádem. Ale věděl, že kdyby se náhodou rozhodl vrátit, může se na Zuzanu obrátit. Po několika dnech v Německu se skutečně rozhodl pro cestu zpátky.

„V Česku jsem cítil menší jazykovou bariéru,“ vysvětluje Vadim. Zavolal Zuzaně, která pro něj hned zajela do Prahy. A rovnou ho vzala do Ústí, aby si nemusel vyběhávat pobyt v tuzemsku v tehdy přeplněném kongresovém centru. Vízem strpění z ústeckého KAPCU ale papírování nekončilo. Vzhledem k jeho nezletilosti musela Zuzana kontaktovat OSPOD.

Na sociálce Vadima nasměrovali do ústecké obchodní školy. V první polovině března byl vůbec prvním ukrajinským studentem, kterého školní zařízení přijalo. Dnes je jich v Pařížské ulici sedm a všichni chodí do prvního ročníku, i když jsou starší než prváci. „Bereme to hlavně jako jejich adaptaci,“ vysvětluje Roman Jireš, ředitel školy s tím, že víc než o výuku jde v tuto chvíli o to, aby se mladí Ukrajinci učili česky, navázali sociální kontakty, dostalo se jim psychologické podpory a našly se trvalejší prostředky pro zajištění jejich stravování.

Na prázdniny chce domů za rodiči

Vadim se češtinu učí i po škole. „Třeba i ze Štaflíka a Špagetky, kde jsou jednoduché věty, děj a obrázky,“ ukazuje Zuzana dětskou knihu. Když si chlapec potřebuje odpočinout, podívá se na nějaký seriál, hraje videohry anebo se jde projít s jejím 15letým synem Matoušem. Podle něj se Vadim nijak neliší od českých vrstevníků. „Znám lidi tady, kteří mají stejné zájmy,“ říká Matouš, kterému prý Vadim doma v ničem nevadí.

„Je to o jednoho člověka víc, to je tak všechno,“ stručně hodnotí Zuzana, co běženec přinesl a vzal jejich domácnosti.

17letý Charkovan svou budoucnost v Česku nespojuje jen s koncem války na Ukrajině. „Chtěl bych se naučit češtinu a dostudovat tady střední školu,“ říká. Líbí se mu atmosféra i architektura v Ústí, pořád ho překvapuje čistota Labe i ovzduší oproti tomu, co zná z Charkova. Se Zuzaninou rodinou se byl podívat nejen na zámečku Větruše, ale i v Tisé a Nakléřově. I na Ukrajinu by se ale výhledově rád podíval. Příspěvky, které dostává on nebo Zuzana od státu, schovávají, aby se mohl o prázdninách vydat za rodiči.