A to nenechalo klidným jednoho člověka. Erik chodil okolo dlouho a jednoho dne si řekl dost a za své poslední koruny se pustil do nápravy. „Měl jsem to v hlavě již pár dní. Bydlím v ulici, chodím okolo toho takřka denně. Hnětlo mne to. Svastika a letopočet, kterej jsem nepochopil, na mne civěly na Pardubickém erbu ze zdi. Zkažená práce a myšlenka,“ popsal svou motivaci. Po noční směně se tedy sebral, došel do nedalekého obchodu koupit barvy a dal se do práce.

„Paní prodavačka byla tak laskavá a musela mi rozdělit platbu na dva díly, protože jsem měl nedostatečný zůstatek na účtu. Na druhé kartě naštěstí ještě pár kaček zůstalo,“ popisuje Erik. Už v deset hodin dopoledne tak stál před zdí a začal „restaurovat“ původní malbu. Tu na zeď v roce 2015 pod vedením výtvarníka Ruhula Amina Kajolstalo vytvářely děti z pardubických škol.

Ptal se po řasence

„Pár lidí mi to „lajklo“ vlastními palci, když se ten obrázek začal vyvíjet. Pár mi jich sdělilo, že to dělám zbytečně, že to hned někdo přestříká. To člověka při práci povzbudí. Chyběla mi žlutá na ohlávku a uzdu a navíc jsem neměl tenký štětec na detaily, jako třeba koňské oko. Takže jsem obvolal pár známých, zda-li by nemohli vypomoci. Mezi tím jsem se zkoušel ptát slečen, jestli mi nemohou věnovat štěteček od make-upu nebo řasenky. Jedna milá slečna, kterou jsem oslovil, se vrátila, v rukou malé ploché i kulaté štětce. Měl jsem takovou radost, že to dneska dodělám, že jsem se jí zapomněl i zeptat na jméno,“ popisuje záludnosti restaurátorské činnosti Erik.

Tomu na telefonát navíc přispěchal na pomoc další kamarád, který krom pomoci přiložil k dílu i tolik potřebnou žlutou barvu. „Jak slečně, tak jemu patří velký dík. S malováním jsme skončili asi ve čtyři odpoledne. Jen to koňské oko jsem předělával snad šestkrát. Každopádně, dostavil se pozitivní výsledek i ohlasy a kousek světa o malinko příjemnější,“ popsal začínající restaurátor.

V minulosti zachránil život ženě

„Vím, že tu zeď jednou zbourají, ale prostě už kvůli práci původního autora, dětí a jejich rodičů, kteří se na projektu podíleli a nezasloužili si, aby jim po tom někdo šlapal. A sakra, i kvůli našemu městu. Cíl splněn, udělal jsem hezkou věc, kterou jsem snad nezkazil. Potřeboval jsem se pozitivně nabít a to se také splnilo. Bylo to fajn,“ uzavírá výsledek svého snažení Erik.

Není to ale poprvé, co ve vší skromnosti vykonal něco záslužného. V říjnu roku 2015 zachránil v Pardubicích život tonoucí ženě. Jako jediný z asi čtyřiceti přihlížejících se tehdy vrhl u zdymadla Labe pro tonoucí ženu, pro kterou doplaval a spolu s dalším mužem ji nakonec dostal na břeh. Poté nasedl na kolo a odjel domů. „No jo. Z toho se nestřílí,“ reaguje dnes. „Postarali se o ní po vytažení záchranáři. Akorát jsem byl rozčarován z toho, že situaci přihlíželo asi čtyřicet lidí a nikdo neudělal nic,“ komentoval Erik tuhle epizodu.