Tito milovníci vlaků se rozhodli splnit si svůj velký sen, vybudovat miniaturní kolejovou dráhu, a tak společně před sedmi lety založili spolek Budislavská úzkorozchodná železnice a těší se i z malých úspěchů. Nechybí jim elán, nadšení, společné stejnokroje ani logo. Trápí je snad jen nedostatek volného času a omezené množství finanční prostředků. Pojďme si je představit.

Do spolku patří předseda Ladislav Prchlík se syny Dominikem a Tomášem, také Dagmar Adamová, všichni ze Soběslavi, Roman Petrů z Chlebova, František Loos z Veselí nad Lužnicí, Zdeněk a Silvie Křížovi z Jindřiše na Jindřichohradecku a v neposlední řadě Ondřej Chomout. Rádi se společně setkávají a vyrazili spolu třeba i do kina na filmovou komedii Mimořádná událost.

Nádraží v Trhovém Štěpánově, dne 27. července 1974. Slavnostně nazdobená parní lokomotiva 433.014 v čele posledního osobního vlaku se chystá na rozlučkovou jízdu do Dolních Kralovic.
Vlaky tudy už dávno nejezdí. Připomeňte si zaniklou trať u Dolních Kralovic

Jak zmiňuje Ladislav Prchlík, už dlouhých sedm let se snaží realizovat svůj projekt. Objekt, z kterého má být skutečné nádraží a možná i malý kiosek s občerstvením, býval kdysi squatem. „Budovu mám v pronájmu od obce, koupil jsem k tomu část pozemku, aby byl dostatek místa,“ vypráví.

Vše bude ovládané ze strojovny. „Už jsme to jednou měli celé v provozu, ale přišel bezpečák Ondřej a celé jsme to museli překopat. Vše bude řízené zevnitř, na místě je už první návěstidlo, budeme mít mechanicky přehazované výhybky. Syn by rád i trakční vedení,“ přibližuje Prchlík.

Nádraží s bufetem i zázemím

Inspiraci čerpají v Kolíně, kam jezdí na řepařskou dráhu a důlní vláčky už od roku 2002. V současnosti má kolejiště asi 200 metrů včetně výhybek, a zatím se jezdí do lesíku a zpátky. „Chceme objíždět a přepojovat, jako je to na klasické železnici, půjde o nespojený okruh, točnu možná vybudujeme před stanicí, součástí bude i bufet a sociální zázemí pro návštěvníky,“ maluje budoucnost.

Nechybí pravé nádražní hodiny, rozhlas či závory ze zrušené tratě Soběslav – Doubí u Tábora. „Centrální mozek, jak říkám té alchymistické strojovně, bude spouštět závory, přehazovat výhybky i rozsvěcet světla,“ popisuje dále.

Členům spolku Budislavská úzkorozchodná železnice nechybí elán, nadšení, společné stejnokroje ani logo. Trápí je snad jen nedostatek volného času a omezené množství finanční prostředků.Členům spolku Budislavská úzkorozchodná železnice nechybí elán, nadšení, společné stejnokroje ani logo. Trápí je snad jen nedostatek volného času a omezené množství finanční prostředků.Zdroj: Deník/Lenka Pospíšilová

Aktuálně vláček vyvine nejvyšší rychlost asi 17 kilometrů v hodině, rozchod kolejí je 450 milimetrů, zatím funguje stavební drezína se dvěma vozy. „Vlaky chceme vyrábět v měřítku jedna ku třem, vagon by pak měl uvézt asi deset dospělých lidí a na trase bychom rádi vybudovali nějaké typické stavby jako přejezd s příslušenstvím, malý tunel, mostek či drážní domky,“ dodává s tím, že vagony budou přibližně metr široké, čtyři metry dlouhé a asi 150 centimetrů vysoké. „Stoupání jsme ještě neměřili. Prohánět by se kolem na silnici mohly také minitatry, které vyrábí kamarád a další člen spolku Zdeněk Kříž, rád by vyrobil i autobus Škoda RTO,“ zmiňuje.

Pracovní lokomotiva je uzpůsobená velikosti lidí, aby bylo reálné v ní jezdit a manipulovat s materiály. „Samotné mašiny, které chceme pak vyrábět, budou třetinové věrné zmenšeniny odpovídající skutečnosti. Největší vize do budoucna je pro nás malá parní mašinka jako Kafemlejnek, to by bylo úplně krásné,“ přeje si Dominik Prchlík.

„Mám v plánu dodělat Mufku, pak něco ze řady 704 Lego, to je taková malinká dvounápravová mašinka, za ni chceme postavit nějaké vagonky, aby to už nějak vypadalo. Pak bych rád nějakou Bangli 742, nebo 743, určitě taky Bardotku 751 nebo Brejlovce 754 či 750,“ rozvíjí plány.

Láska od dětství

Na stavbu využívají pravé železniční pražce i další materiál, který získají většinou bezplatně. „Není to koníček, je to kůň. Ale už od mala mám rád vláčky, byl to můj sen a když mi vyšlo místo, volal jsem hned všem možným kamarádům, kdo by do toho se mnou šel,“ rozvíjí svůj železniční příběh. Současně renovuje i budovu, kde zvedl krov a postavil přístřešek, kde vítá návštěvy.

Roman Petrů patří společně s ním k prvním zakladatelům a od dětství také inklinuje k železnici a všemu kolem ní. „Přidal jsem se. Jak se říká, jeden blázen začne, další se přidá. My jsme v podstatě s Ladislavem spolek založili, doma mám všechny zakládací listiny,“ naznačuje.

Zdroj: Deník/Lenka Pospíšilová

Mašinky ho fascinují také od dětství. „Mám doma i malé vláčky, baví mě to s přestávkami asi už od pěti let. Těm se věnuji s kamarádem Františkem hlavně v zimě, když nejde pracovat venku na dráze. Samotného už mě to nebavilo, když je pak porucha, tak se člověk nalítá. Teď už si občas i zajezdím,“ vtipkuje a dodává, že ho v Budislavi nejvíce baví kritizovat, co je kde špatně.

Nejhorší práce podle něj byla samotná stavba kolejiště. „Hlavně nakládání kamene a jeho rozvážení, pokládání pražců, to byla hrozná práce udělat všechno ručně, podsypat, podbít a tak dále. To vůbec nešlo dobře,“ komentuje Petrů.

Před samotnou výstavbou se ale věnovali hlavně fyzicky náročné, až špinavé práci. „Museli jsme tu vytrhat dva velké pařezy, objekt byl v dezolátním stavu, doslova squat plný odpadků. Bylo nutné vyměnit vymlácená okna,“ osvětlují dále s tím, že než začali, nejdříve odvozili několik kár odpadu.

Každý má svůj úkol

Všichni prý na budislavském nádraží mají rozdělené činnosti. „Každý dělá, co je potřeba, ale každý má i nějakou specializaci,“ podotýká Dominik Prchlík, kterého spolek pasoval do role neoficiálního mluvčího.

Dagmar Adamová je povoláním výpravčí u Správy železnic, a tak má v budoucnu o roli postaráno. „Zavírala jsem stanice Roudná a Planá nad Lužnicí, nyní sloužím v Balkově Lhotě. Doufám, že Budislav bude první zastávka, kterou pro změnu otevřu,“ usmívá se.

Členům spolku Budislavská úzkorozchodná železnice nechybí elán, nadšení, společné stejnokroje ani logo. Trápí je snad jen nedostatek volného času a omezené množství finanční prostředků.Členům spolku Budislavská úzkorozchodná železnice nechybí elán, nadšení, společné stejnokroje ani logo. Trápí je snad jen nedostatek volného času a omezené množství finanční prostředků.Zdroj: Deník/Lenka Pospíšilová

Ondřej Chomout je takový jejich bezpečnostní technik. „Kromě zabezpečovačky dělá také světla a všechnu elektriku hlavně kolem kolejiště, jeho dílem je ten centrální mozek uvnitř,“ konkretizuje Adamová. Dominik Prchlík se věnuje převážně zámečnické práci. „Dělám výhybky, vyrábím kompletní návěstidla, zabývám se také elektrickým pohonem lokomotiv, ale upravuji s tátou i barák,“ uvádí.

František Loos budoval hlavně trať. „Mojí prací byla a je stále stavba kolejí, traťová distance a technická správa,“ směje se. Přes stavebnictví je pak specialistou sám předseda. „Já dělám veškeré stavby, co vidíte,“ upozorňuje Ladislav Prchlík.

Společně jde všechno lépe

Podle Dominika Prchlíka se sešla skvělá parta lidí, kdy společně není nic nemožné. „Každý rozumí něčemu. Pak se nám daří dát vše dohromady. I když začátky byly spíše o pokusech a omylech,“ konstatuje s tím, že první pokus o výhybku byl náročný úkol a dosud jde o zajímavý kolektivní počin.

Hodně prý pomáhají i profesní zkušenosti. „Dělám strojvedoucího, tak to vidím v práci reálně. Plno věcí se dá okoukat, i Ondřej je strojvedoucí,“ prozrazuje Dominik s tím, že se ze zaměstnání stalo hobby i u něj. Jeden je zaměstnancem Českých drah, druhý pak ČD Cargo.

Nejsložitější je najít čas. „Skutečně nejhorší je ten čas. Jednoduché to není ani s penězi, ale když bude mít člověk peníze a nebude mít na to čas, tak to stejně bude k ničemu,“ míní.

Kdysi tudy přijel do Chebu první vlak. Dnes zrušená železniční trať slouží cyklistům.
V Česku je tisíc kilometrů nepoužívaných tratí. Další je adeptem na cyklostezku

Za vším se skrývá spousta práce, která není vidět. „To je fakt, Ondřej strávil desítky hodin u počítače programováním, tomu že se rozsvítí návěstidlo, předcházelo strašně práce, to běžný člověk, laik, nemá šanci pochopit a vidět,“ uvádí Dominik Prchlík.

Všichni věří, že jejich práce a úsilí bude stát za to, a nabídnou i tak veřejnosti časem nezapomenutelný zážitek a radost ze železnice, kterou sdílí. Jejich práci lze sledovat i online na instagramu zde či facebooku zde