Zatímco ve vnitrozemí jásaly u příležitosti vzniku samostatného Československa nadšené davy, před libereckou radnicí bylo prázdno. Pro většinu obyvatel převážně německého Liberce znamenal konec mocnářství prohru. „Na Liberecku skutečně nebylo masarykovské Československo příliš podporováno. Naopak, vznikla samostatná provincie Deutschböhmen, což byl takový poslední pokus sudetských Němců udržet si jakousi autonomii,“ potvrdil historik Jiří Křížek ze Severočeského muzea v Liberci.

Provincie zabrala celé severočeské pohraničí a požadovala připojení k Rakousku. Vláda provincie s názvem Deutschböhmen sídlila v hotelu Zlatý lev. Vydávala vlastní bankovky a dokonce vytvořila vlastní ozbrojené jednotky Volkswehr a měšťanskou domobranu, které měly udržet pořádek a zabránit převzetí samosprávy města československými orgány.

Oddíly neúřadovaly jen v samotném Liberci. Nedaleko Šámalovy chaty zajala garda Volkswehru dvoučlennou československou hlídku, u Rašovky zase spustila střelbu. Tentokrát ale měla navrch československá hlídka, Němce zadržela, odvezla do Českého Dubu, kde byl sepsán protokol, na jehož základě byly hlídky Deutsböhmen důsledně varovány před překračováním tzv. ještědské linie, kterou drželi čeští vojáci vyslaní na sever Čech k udržení pořádku.

Původně měli dorazit do Liberce, ale před obavami, aby vznik nové republiky nebyl poznamenán v pohraničí krveprolitím, od záměru převzít město od německé městské rady se na rozkaz z Prahy zatím ustoupilo. Podle publikace s názvem Stalo se na severu Čech obsadila zatím ještědská fronta Křižany, Ještěd, Dlouhý Most a Proseč.

NAD POLITIKOU VLÁDL MAJETEK

Zatímco městská správa doufala, že se samostatná provincie udrží a pohraničí se nestane součástí nového státu Čechů a Slováků, podnikatelé a továrníci se na tyto snahy dívali poněkud rezervovaně. „Mnozí totiž měli ve vnitrozemí své podniky a filiálky. Složité vlastnické poměry dokresluje fakt, že například ve frýdlantské textilce Rolfs a spol. měli majetek jak tradiční spojenec německých nacionalistů Theodor Liebieg, tak i přední český politik Karel Kramář,“ uvádí zmiňovaná publikace.

Až měsíc a půl po vyhlášení samostatného Československa, 16. prosince 1918, obsadila Liberec československá armáda a postupně došlo k převzetí státních úřadů. Poslední baštou byl liberecký magistrát, který se bránil do posledních sil. Česká strana hrozila, že vezme vzpurné radní jako rukojmí, Němci zase kontrovali výhrůžkou stávky německých dělníků.

Po dni plném výhrůžek a protitahů nakonec starosta Liberce Bayer kapituloval a předal moc samosprávě nového státu. Brzy nato obsadila československá správa také Frýdlant. Do Nového Města pod Smrkem dorazili čeští legionáři bránit hranice nového státu s tehdejším Německem.

Generální stávka německých dělníků už byl byl sice poslední záchvěv snah o zachování německého pohraničí , trvale však zasel nespokojenost a vyvrcholil příklonem k nové vlně nacionalismu, kterou ve 30. letech rozpoutal liberecký učitel a pozdější politik Konrad Henlein.

Emoce nevládly jen v politických kruzích, ale i mezi šlechtou. Nový stát zrušil tituly a připravoval pozemkovou reformu, v rámci které v podstatě znárodnil majetek zdejších rodů. V rukou státu skončil například liberecký zámek Clam-Gallasů, národní správa obsadila Sychrov a další zámky v obavě, aby majitelé nevyvezli majetek do zahraničí.

Lidé ale nežili jen politikou. Na podzim před sto lety zřídil Liberec první zoologickou zahradu u nás. O další prvenství se postaral téhož roku. V srpnu se tu dostavělo první krematorium v tehdejší monarchii. Za pamětní označují rok 1918 také v Českém Dubu, kde v listopadu zahájilo činnost podještědské národopisné muzeum.