Ludvíka Stoklasu povila maminka v roce 1921 ve Velkých Karlovicích. Prožil tu dětství i celý život prací v lese, na polích, v celém hospodářství. Přestál hrůzy druhé světové války, po znárodnění přišel o všechno. Trápil se za totalitního režimu, komunisty proto nemá rád. Převratu se dožil jako důchodce. Revoluce podle něj nedopadla dobře.

Ve svých sto letech stále sleduje politické dění, včelaří, zahradničí a dokonce tahá dřevo z lesa. Rád zpívá, čte a tvrdí o sobě, že je obyčejný chlap.

Na svůj věk jste velmi vitální. Jak to děláte?
Sám se divím, že tady jsem tak dlouho. Nepamatuju, že by někdo z chlapů v širokém okolí měl sto a ani ti mladší nejsou v takové kondici. Piju jenom někdy a s někým. Občas si dám víno, nebo slivovičku, třeba se synem, ale musíte vědět, kdy máte dost. Celý život jsem pracoval venku, v lese, na poli, na pile. Byl jsem furt na čerstvém vzduchu. Možná to mám i dané, taťka, nevlastní bratr i nevlastní sestra měli kolem devadesáti i přes.

V Karlovicích jste se narodil a tady celý život zůstal?
Ano. Byl jsem vychovávaný k práci, nikdy jsem neměl v úmyslu cestovat. Narodil jsem se jako nemanželské dítě a dost jsem tím trpěl. Děcka se mi smály. Tehdy to bylo jinak. Pět roků jsem chodil do školy v Podťatém a pak tři roky do měšťanky. Každý den pěšky, víc jak hodinu. Nebylo kol ani autobusů. V zimě jsme jezdívali na lyžích. Pak jsem ještě chodil do hospodářské školy, kde jsme se učili plést košíky, roubovat stromky a tak. Bylo to dvakrát týdně a jen v zimě.

Když jste dosáhl plnoletosti, přišla druhá světová válka. Jaké jsou vaše vzpomínky?
To bylo hrozné. Celý můj ročník skončil v Německu. Já jsem nebyl, protože moji poručníci – strýc s tetou byli moc staří a nemohli pracovat. Ale museli odevzdávat kontigenty (povinné dávky – pozn. redakce). Já jsem zůstal, abychom mohli odvádět maso, vajíčka, mléko, sádlo, seno, len a další. I dobytek jsme museli chovat. Byl jsem na to sám, tak mě Germánci nechali tady. Doba to byla zlá, nic nevzkvétalo, nebylo radno o ničem mluvit. Kousek odtud jsme zažili velkou bitku. Partyzáni stříleli na německou hlídku, až se to zvrhlo v celodenní pračku. Němců přijíždělo auto za autem, partyzáni byli různě po kopcích a po stromech a stříleli po sobě. To bylo v září 1944.

Po válce přišel ten slavný rok 1948…
Já bych řekl, že neslavný. Nadřel jsem se pro komunisty za nic. Všechno nám vzali a nakonec jsem musel do družstva. Nejdřív jsem to nechtěl podepsat, ale dali nám kus půdy kdesi na Soláni. To bylo nemyslitelné. Takové jejich ultimátum. Za čtrnáct dní jsem podepsal. Zlá doba. Furt nám dávali za vzor Sovětský svaz. Ale tam mají sami díry v zemi a nás budou cosi učit. Rusy nemám rád, ti tu dělali paseku a dělají do teď. Ať už Stalin, nebo Putin.

Takže jste revoluci v roce 1989 uvítal?
Revoluce nebyla dobrá. To mělo jinak skončit. Akorát si vyměnili koryta. Komunisti nadělali tolikých škod a tolik lidí zmrzačili a pozabíjeli a nedostali žádné tresty. To byla velká chyba. Měli jim udělat to, co dělali oni – zavřít je, nechat je dělat, až by se z nich kouřilo a nedat jim ani najíst. Po listopadu je měli všechny potrestat. A taková sviňárna je i dneska, se současnou vládou to začíná být stejné.

Když jste nakousl současnost, jak ji vidíte pohledem muže, který toho tolik prožil?
Já jsem se snažil být celý život skromný a poctivý. Nikdy jsem nic neukradl. Žil jsem obyčejný život. Teď mám pocit, že lidi už neví, co by. Jak si může někdo půjčit peníze, když ví, že je nevrátí? Půjčují si na dovolené, výlety na auta. Protože to má soused, já to musím mít též. Lidi k sobě taky mají hrozně daleko. Dřív jsme se víc potkávali, bavili se a pomáhali si. Teď se nikdo nezajímá, co se děje kolem něho. Když se dívám na zprávy, vždycky se jen napálím. Pořád nějaké průšvihy, krádeže, zpronevěry. Páni mají moc a chtějí ještě víc. Kdo je při něčem, už bere. Je to jakási choroba.

Co se podstatně změnilo ve vašem okolí i obecně?
Staří umřeli, mladí odešli. Karlovice se stávají místem pro lufťáky. Starousedlíci mizí jak tající sníh. Sníh a vůbec zimy se hodně změnily. Dřív napadlo na Mikuláše a drželo to až do Josefka. V únoru se třeba trochu oteplilo, sníh změkl, ale pak zas zmrzl. Teď? Napadne desetkrát za zimu a hned za dva dny to roztaje. Vedle naší chalupy je vlek, dělal jsem tam sedm roků vlekaře. Bývalo tu lidí. Teď raději jezdí dolů, do Karolinky, nebo na ty velké vleky v Karlovicích. Zchátrala i nedaleká hospoda U Polanských, kde jsme chodili za zábavou nebo na mariáš. Teď z toho bude jakási moderní ubytovna.

Jak vnímáte kolotoč kolem pandemie?
Je to jakási potvora. Horší jak dvě chřipky. Celý svět to má. Jak se to mohlo tak zvrhnout? Že by lidi tak cestovali a roznesli to všude? Nechceme to s manželkou zkusit, to by byla asi naše smrt. Vláda furt tápe a neví si s tím rady. Pořád něco mění a všelicos zkoušejí. Ale už se to myslím lepší.

A vy jak se cítíte zdravotně?
Už jsem opotřebovaný, jak starý kůň (smích). Občas mě bolí nohy, až bych v noci řval. Ale do lesa ještě dojdu. Mám tam nachystanou sušku, kterou musím stáhnout dolů. Pořád včelařím, už přes sedmdesát roků. Míval jsem i dvanáct včelstev. Teď mi to pomřelo, zůstaly jen dvě. Mám rád kočky, teď je jich tu šest, chováme slepice, máme svoje vajíčka a brambory, od synovce domácí mléko, na zahrádce si vypěstujeme svoji zeleninu. V lese rostou hřiby, maliny a další. Je dobré, že žijeme na dědině, dost si toho vypěstujeme, ve městě by to bylo horší. Jakýsi důchod mám, je nám tu dobře.

Jaký je recept na tak dlouhý plnohodnotný život?
Nekouřit, pít, ale ne moc a ne moc silný alkohol. Smát se, zpívat si a radovat se. Žít poctivě a skromně. A víc si všímat toho, co se děje kolem. Pak k sobě budou mít lidi blíž a to bych si moc přál.

Ludvík Stoklasa, sto let
• narozen 26. března 1921 ve Velkých Karlovicích

• ženatý od roku 1956, manželka Marie, nar. 1931

• dvě děti, čtyři vnoučata, tři pravnoučata

• rád čte, hlavně kovbojky

• v jídle není vybíravý, ale neprahne po těstovinách