Od Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK) dostali vědci výjimku k odchytu chráněných vlků. Aby totiž mohli šelmy zkoumat podrobně, potřebují na ně připevnit lokátor. A to znamená, že musí vlka chytit do pasti, uspat a zase pustit. Některým milovníkům přírody se tento způsob zdá nevhodný.

„Výjimky jsou uděleny na leden až červen 2019 a leden až červen 2020. V této době se do pastí či sklopců mohou chytit i březí vlčice nebo vlčata,“ říká ochránce přírody Jiří Beneš a dodává, že odchyt navíc neodpovídá hlavnímu cíli projektu, kterým je „návrat, udržitelná existence a etablování vlka jako vrcholového predátora v člověkem pozměněné přeshraniční krajině.“

Podle odborného pracovníka Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity Aleše Vorla je však způsob odchytu, který plánují, běžný v celém světě. Prý se to tak dělá v Severní Americe, Skandinávii nebo třeba v Německu.

„Jedná se o nášlapné pasti přesně kalibrované na váhu dospělého vlka. V okolí do pěti deseti kilometrů od pastí budeme mít permanentní službu, která po dálkovém oznámení o odchytu okamžitě vyrazí na místo,“ popisuje. Součástí hlídky by vždy měl být veterinární doktor se zkušeností s odchytem vlků, který zvíře uspí a povede aplikaci sledovacího zařízení.

Pak vlka zase pustí. „My potřebujeme, aby vlk dál normálně běhal a přinášel velmi cenné informace, odchyt není v žádném případě pro zvíře destruktivní,“ ujišťuje Vorel. Od AOPK má univerzita v daných oblastech povolení na odchyt 20 zvířat.

Ochránci si myslí, že jich tolik na obou územích ani nežije. „De facto tak univerzita dostala povolení na odchyt úplně všech vlků. Zvířata žijící na obou územích patří do takzvané středoevropské nížinné populace. Tato populace je velmi dobře prozkoumaná a existují i data o pohybu z telemetricky sledovaných jedinců,“ podotýká Jiří Beneš. Běžně se prý pro tyto účely používají fotopasti nebo trasování podle trusu.

CHTĚJÍ TVRDÁ DATA

Podle Aleše Vorla není pro výzkumný tým ani jeden způsob příliš vhodný. Na rozdíl třeba od rysa, který má vždy unikátní vzor na srsti, jsou vlci víceméně všichni stejní. Fotopast tedy nedokáže určit konkrétního jedince. Hledání vlčích výkalů v hlubokých lesích a jejich následná DNA analýza je sice možná a využívaná, ale problém prý představuje hlavně shánění dostatečně čerstvých vzorků.

„Náš výzkum má poskytnout myslivecké veřejnosti nebo třeba hospodářům informace o rozsahu teritorií a pohybu šelem v naší krajině. Oni mají nějaké pochyby a my na ně chceme odpovědět tvrdými daty. Základní otázky jsou dvě: velikost teritorií v naší atypické krajině a jak a kudy se vlci krajinou šíří,“ dodává za univerzitu Aleš Vorel s tím, že výsledky dvouletého výzkumu následně jistě nezůstanou zájemcům skryty.