Sen si splnil: za pomoci přátel vytvořil malou svatyni v Krasové. Kaple je dnes lákadlem pro řadu turistů i poutníků. ,,Výchova dětí rodiče zaměstná a najednou, když jsou velké, je potřeba si najít další smysl života. A ten jsme si postupně vybudovali v Krasové,“ vypráví nadšený vědec.

Jste genetik a přitom věřící. Věda a víra jsou ale dva odlišné světy, které stály v historii často proti sobě.
To je bohužel zakořeněná představa, podle mě se naopak doplňují. Jak říká známý astrofyzik Jiří Grygar, jsou to dva světy, které dávají odpovědi na různé otázky. Věda se zabývá tím, co je měřitelné. Odpovídá na otázku, jak svět funguje. Kdežto víra se zaměřuje na otázku proč, jaký je smysl našeho bytí, jak dosáhnout lidského štěstí, lásky, přátelství a podobně.

Kde vůbec vznikl nápad postavit si na zahradě kapli?
Při cestování s ženou rádi navštěvujeme různá duchovní místa. A protože v Krasové žádná kaple není, řekli jsme si, že ji postavíme. Chtěli jsme vybudovat místo, kde se budou moct poutníci zastavit a odpočinout si. Já vždycky chtěl. Jako správný chlap jsem vždycky chtěl postavit srub, nakonec jsem se rozhodl pro kapli. A jsem tomu rád. Je důležitým přelomem v našich životech.

Jak to myslíte?
Přispěla k našemu duchovnímu rozvoji podobně jako víra, ke které jsme s manželkou dozráli po krůčcích až v dospělosti. Do kaple chodím každé ráno po probuzení i večer před spaním. Ráno si v ní na chvíli usednu, abych se příjemně naladil. Její atmosféra mi pomáhá si ujasnit, co mě v daný den čeká a co bych měl splnit. Je ale otevřená všem. Když jsme tady, mohou ji zájemci navštívit. Zastavují se tady cyklisté, turisté, někteří se k nám dokonce cíleně vypraví.

K jakým účelům kaple slouží?
K osobnímu rozjímání i k setkávání místních a poutníků. V kapli se konají příležitostné mše, už jsme tu dokonce mělii první křtiny. A nebráníme se ani svatbám.

Z čeho jste při stavbě vycházel?
Velkou inspirací nám byla kaplička svatého Jiří v norském Neidenu. Je prostá, nedokonalá, zato krásná. Podle ní jsem udělal první nákresy, z nichž poté naše kamarádka architektka vypracovala finální projekt. V kapličce je skryto množství symbolů. Je zasvěcena Klimentu Ochridskému, žáku Cyrila a Metoděje. Má sloužit i jako dialog mezi západem a východem, mezi pravoslavím, katolickou církví a protestanstvím. Křesťani jsme přece všichni, tak proč spolu nevycházet.

Proč je kaple postavena právě ze sibiřských borovic?
Dřevo mě fascinuje, možná proto, že můj děda byl truhlář. Dřevo má ohromnou atmosféru, krásně voní. Připomíná tu nádhernou sibiřskou přírodu, z níž stromy pocházejí. A nejde jen o ledajaké stromy. Tyto jsou daleko kvalitnější, pochází totiž z drsných podmínek, kde rostou pomalu.

Co vás na severských zemích tak přitahuje?
Když mi bylo sedmnáct, vypravil jsem se do Ruska za polární kruh navštívit kamaráda, s nímž jsem si od čtvrté třídy dopisoval, což byla téměř povinnost. To byla má první cesta do zahraničí a byla absolutně nezapomenutelná. Tehdy jsem se asi nakazil tím nadšením pro severské země, které mě nutilo se pořád vracet. Teď jezdíme se ženou na sever jednou za dva roky. Je tam čistá příroda, opravdu nádherná. Celé dny se jen touláte divočinou a najednou jste schopni vnímat vše, co nám jindy ve shonu uniká.

Zážitky z cest často zmiňujete i ve svých knihách. O čem přesně pojednávají?
Ve svých knihách prezentuji myšlenky o lásce, víře, přátelství a omezenosti poznání. Zamýšlím se v nich třeba i nad bolestivými okamžiky v mém životě, jako je například smrt kamaráda. Jsou v nich ale i radostné chvíle.

Nedávno jste se stal členem Učené společnosti České republiky. Co tato funkce obnáší?
Posláním této společnosti je šířit poznatky i mezi veřejností, popularizovat vědu, prosazovat svobodné bádání. Zaměřuje se také prostřednictvím různých přednášek a debat na studenty. Navazuje na tradice Královské české společnosti nauk z osmnáctého století. Jejími členy byli takoví velikáni jako František Palacký, Karel Jaromír Erben a další. A pro mě je velká čest být jejím členem.

Eduard Kejnovský
O něm: Má 52 let, narodil se ve Znojmě, kde vystudoval gymnázium. Ke genetice ho přivedl kamarád z Ruska, když mu poslal knihu o DNA. Po studiích v roce 1990 nastoupil do Biofyzikálního ústavu Akademie věd České republiky. Tam pracuje dodnes. Má dvě dospělé děti.
Co dělá ve volném čase: Rád létá letadlem nad moravskou krajinou, udělal si i pilotní průkaz.
Oblíbená kniha: Citadela od Antoina de Saint Exupéryho

Karolína Tomečková