Že jde o akci populární, potvrzuje i Eva Hazlingerová ze slovenského města Gbely, která sem s manželem zavítala už pošesté. A jejich historická kola ani letos nezůstala doma. „Jak dlouho kolo zdobím? Moc dlouho ne, tak jen hodinku. Už v tom mám cvik. Vidíte tu kočičku tady vzadu? Představte si, že není skutečná, ale plyšová. Málokdo mi to věří,“ směje se sympatická dáma.

O ždánických histokolech se před lety dozvěděla od známého. „Akcí podobného typu se koná hodně. Ale tahle se nám hned zalíbila. Je zde neopakovatelná atmosféra,“ pochvaluje si Hazlingerová.

Náhle se otáčí. Přímo vedle ní nasedá na svůj velocipéd František Janša z Ostravy. Stovky lidí upínají zrak ke startu soutěžní přehlídky, které se každou chvíli i on zúčastní. „Je to perfektní akce. Jsme tu sice poprvé, ale přijeli jsme cíleně na pozvání známých. Oni právě přijeli se svými koly. Vůbec nejvíc obdivuji právě jezdce na velocipédech. To musí být skutečné umění se na nich udržet,“ skládá poklonu několika mužům a odvážné dámě Jitka Prokopová z Brna.

Janča, který je mimo jiné členem Klubu českých velocipédistů z Hrabové opáčí, že nemá váhat a zkusit to. „Taky jsem si splnil svůj sen. Začít se dá v každém věku. Mně bylo třiašedesát,“ volá už zpovzdálí velocipedista.

Jakmile s desítkami ostatních nadšenců obkrouží kolečko kolem parku, vrací se a pokračuje ve vyprávění. „Záviděl jsem pánům, kteří jezdili nade mnou. O velocipédu jsem snil. Až jsem si zlomil ruku, ze snu jsem se probudil. A za půl roku jsem na něj usedl znovu. Jestli je to náročné? Ani ne. Nejnáročnější je zabrzdit, když se něco stane. S rovnováhou je to stejné jako na normálním kole,“ srovnává Janša.

Poté, co sleze z kola, ukazuje několika zvědavcům, jak se na něj vlastně nasedá. „Učím se jezdit na velocipédu už šest let a neumím to ještě pořádně. Ale ne, člověk se to naučí za pár měsíců. Když na kole jedete, je nutné být neustále ve střehu,“ popisuje velocipedista.

Na otázku, jestli je historické kolo nákladné pořídit, odpovídá, že ano. „Já jsem měl štěstí, kamarád mi ho vyhrál v aukci. V důchodu mám tak zábavu. Není to ale jediné kolo, které vlastním. Obdivuji všechna stará plášťová kola. Mám doma jedno z roku 1938. No řekněte, které kolo vydrží funkční osmdesát roků?“ pochvaluje si a dodává, do Ždánic se se svými přáteli příští rok rozhodně vydá znovu.